O zlozvycích

2. prosince 2015 v 13:43
Když bydlíte a žijete sami se sebou, nemá kdo ocenit vaše zlozvyky. Jakmile se vdáte nebo oženíte, dostanete k závazku ještě jeden bonus - věrného pozorovatele a soudce vašich zlozvyků.
Nejsem dokonalá ženská ani super máma, mám své zlozvyky. Uklízím, ne pořádně, ne nárazově, ale průběžně, což nese nelibě můj manžel. Nevím, jak to dělá, ale pořád něco hledá. Přitom podle mého názoru má vše své místo. Kalhoty a trička mají přece být ve skříni. Ve skříni? Ano, v té skříni, kterou jsem objednala a složila před pár týdny v naši ložnici. Já si na nový pořádek zvykla hned, ale manžel pořád vrčí. Čtu. Čtu noviny, časopisy, knížky, které se nacházejí všude po našem bytě. Nejvíce časopisů a novin se nacházejí na toaletě. Já si totiž čtu i na záchodě, tam se totiž můžu zavřít a soustředit se na články. Do nedávné doby to byl můj výsostný zlozvyk, ale co umí naše dcera chodit na dospělácký záchod, převzala i ona tento zlozvyk. Sedne si na záchod, nechá si podat časopis a na mě udělá: kššc a já musím odpochodovat a nechat ji v klidu číst. A čtu i při sledování televize. Pustím pořad, dám před sebe časopis a čtu. Manžel leží konsternovaně na gauči a povídá něco o tom, jak že to můžu dělat. Drahý manželi, to že poslouchám pořad a čtu časopis, neznamená, že dokážu zaměstnat svůj další smysl - vnímání a poslouchat ještě tebe. Ještě to nepochopil, ale má na to ještě pár desítek let čas.
Nedávám si podšálek pod kávu nebo čaj. Poprvé na mě manžel spustil tak, že jsem kávu málem rozlila, ale protože jsem se nacházela blízko klávesnice, tak trochu ubrzdil. Když je manžel doma, tak podšálek poctivě používám, ale jak se za ním zavřou dveře, ožívá můj zlozvyk. Stejně ten počítačový stůl utírám já.
Neberu telefon. Když nemám čas nebo zrovna nemám po ruce další ruku, která by přijala hovor, tak telefon nezvednu a zpět zavolám tehdy, až se hodí mně. Na tento zlozvyk jsem přišla náhodou v dobách, kdy jsem létala jako letuška. Před odletem jsme museli vypnout telefon a zapnout ho až po příletu. To byla paráda, nic nezvonilo ani nepípalo. Zlozvyk přetrval a manžel to po několika marných telefonátech vzdal. Ale já mu vždycky zavolám zpět, opravdu.
Nenosím brýle, které mám nosit. Já si totiž pořád myslím, že když si na pár hodin nevezmu brýle, tak cvičím svoje oči. Je to omyl, to vím, ale u mě jako zabírá jako placebo. Je pravda, že když jdu s Emínou po městě, ke každé výkladní skříni musím přijít tak na 10 cm, občas někomu nekývnu na zamávání, ale zelenou a červenou na přechodu pro chodce poznám a to je nejdůležitější.
Nechávám v bytě rozsvíceno. A víte proč? Protože do té místnosti ještě přece půjdu, to je jasný.
Zapomínám koupit věci ze seznamu. A já si ho tak poctivě píšu. Věc se má tak, že ještě při příchodu do obchodu ten seznam mám v ruce, ale pak táhnu kočár, nesu košík a potřebuju dát jídlo do toho košíku a to už nemám další ruku, tak dám seznam do kapsy nebo Emíně - ta ho spolehlivě zlikviduje a pak si řeknu, že přece vím, co mám koupit. Když platím u pokladny, tak mám takový ten hřejivý pocit, že jsem koupila vše, co jsem potřebovala. Co zjistím doma u vyndavání nákupu, je všem jasné. Nekoupila jsem všechno.
To je docela dost hrozných zlozvyků na začátek. Abych se cítila lépe, příště napíšu o manželových zlozvycích, to bude trochu jiná liga
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama