O spaní

3. prosince 2015 v 21:31 | Yvona
To, že se slovo "spánek" narozením dítěte stává prázdným pojmem, je snad všem maminkám jasné. I miminko v bříšku pár týdnů před narozením dává dost intenzivně najevo, že končí jakýkoliv spánkový režim. Moje miminko, Emína, měla jasno už v 7.měsíci. Budila se v 6 ráno a s krátkými přestávkami končila s bušením do břicha kolem 9 večer. To jí zůstalo, a to jí nedávno byly 2 roky. Poprvé spala celou noc někdy kolem 9. měsíce. Do té doby to byla noční show. Potom noční show ustala, až to začala být i nuda. Dokonce jsem začala po večerech číst knihy. Tlusté knihy, romány na pokračování. Když byl Emíně rok, pořídila jsem si i kartičku do knihovny, kam chodím dvakrát do měsíce.

Dobře, Emína spí celou noc, ale v jakých polohách, to žasnu. Postel 160x200 cm je jí malá a to měří 88 cm. Manžel to už dávno vzdal, protože se s ní prý vůbec nedá spát. A s ním ano? Chrápe. Manžel to urputně zapírá, ale přísahám, on chrápe. Díky Bohu, stačí ho pohladit po předloktí a on přestane. Ale třikrát za noc? Když jsem mu poprvé tvrdila, že v noci chrápe on, ne já, koukal na mě vyčítavě. Když jsem mu to začala říkat každé ráno, tak už tomu i začal věřit on sám. Ale co se stalo před několika dny, to ho usadilo úplně. Prý ho v noci vzbudila Emína. Manžel otevřel oči, nad ním klečela Emína a prosila ho, ať už nechrápe. Zase jsem měla pravdu, chrápe on.

S Emínou usínáme tak, že si položí hlavu na polštář, nohy natažené pod dekou. Během spánku se po různých osách dostane na druhou stranu postele, co nejdále ode mě. Uprostřed noci a nejlépe uprostřed nějakého příjemného snu mě vzbudí kopání do zad. Nepomáhá ani to, že ji lehce nadzvednu a odsunu do její půlky postele. Opět kopání. Nad ránem se Emína přemístí opět ke mně, na můj polštář, pod mojí peřinu. Kolem 6 se nejdříve vzbudí Emína, posadí se a zašeptá: maminko. To je tak krásné. Ovšem šeptá dál: maminko, tam (do obýváku). Maminko, krtka. Maminko máša. Pokud se nezvednu do 0,1 sekund, začne její hlas sílit, až je celkem dost intenzivní. To už vstát musím, nebo začnou téct slzičky nespravedlnosti. Pokud je manžel doma a je vzhůru, tak se ho zeptám, jestli mě miluje. Protože jestli mě opravdu miluje, zvedne se také a dojde mi do druhého patra udělat ranní kafe. Ještě se nestalo, aby mi to kafe neudělal. Ten mě opravdu miluje. Anebo nechce, abych byla po ránu protivná. Spíš to druhé.

Co se týče usínání, je to ta nejhorší fáze dne. Emína totiž není schopná lehnout do postele a spát. I když opravdu padá únavou, nemůže přece hned usnout, co kdyby o něco přišla. Třeba o pohádku nebo o to, jak se manžel mihne ve dveřích. Když zahlásím, že je třeba jít do postýlky, Emína jde. Sama a odevzdaně vezme dudlík, vypne pohádku a skočí do postele. Nechá si přečíst pohádku - celou knihu říkanek. Pak ale ještě musí mamince hladit vlasy, píchat do očí, kopat do břicha, žebrat o pár piškotů, prosit o vyčůrání, ječet, brečet. Tohle asi trvá 30 minut, někdy i hodinu. Pak se otočí a usne. Máme tohle my dvě zapotřebí?

A co je na tom všem nejlepší nebo nejhorší? Že jsem prý byla úplně stejné dítě. Nechtěla jsem spát, nechtěla jsem přijmout jakýkoliv spánkový a odpočívací režim. Byla jsem otravné dítě stejně jako moje Emínka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama