Lhaní

3. prosince 2015 v 15:43 | Yvona
Lžu. Každý den jedna nebo i více lží. Některé jsou promyšlené, některé nevinně vypuštěné z úst, ale pořád jsou to lži.
Začnu ránem. Dobré ráno, jak jsi se vyspala? Dobře? Já taky. Lžu. Nevyspala jsem se vůbec, protože jsem se v noci převalovala na druhé straně postele, kde vůbec nemám spát já, ale manžel. Jenže ten je schopný během 10 sekund usnout na mé půlce a já s ním nehnu. Pak jsem si začala číst a bláhově jsem si myslela, že mě to uspí. Nebudu to dlouze rozepisovat, prostě bezesná noc. V noci navíc Emínu bolelo bříško. Hladila jsem jí a říkala: už nebolí, to bude dobrý. Lež. Pravda je, že moje dcera trpí nemocí z přežrání jako její tatínek. A že bude možná i blinkat.
Začala jsem znovu pravidelně běhat. Ale jak říct dítěti, které mě už několik týdnů nespouští z očí a které se mnou chodí i na záchod a pozoruje, jestli opravdu čůrám. Maminka se na chviličku vrátí, hned jsem tady. Zase lžu. Než uběhnu 4 km, projdu se po městě a možná ještě skočím na relax do sauny, to opravdu chvilku netrvá. Jsou to dvě hodiny. Že je manžel na mrtvici, když se konečně vrátím, ani nemusím vyprávět.
Největší lži se dopouštím, když se snažím dceru, která má elánu, že by ho mohla rozdávat, uspat. Emínko, babi spí, děda spí, tatínek spí a děti ze školky taky. Na to, že s dětmi nechce nic mít, tak domnělý spánek dětí na ni překvapivě funguje. Lež jako věž. Poněvadž máme v rodinném domě zcela propustné stropy, tak můžeme slyšet, jak babička s vervou uklízí kuchyň, nebo vaří nebo prostě chodí sem a tam, to se tak dobře nedá identifikovat. Děda si brnká na kytaru. Jediné, v čem mám pravdu je, že tatínek spí. Ten to dohání i za dceru.
Dobrá věc v tomhle celém lhaní je, že takhle malé děti nemají moc pojem o čase. Je pro ně zcela relativní. Zítra, pozítří, příští týden, večer neexistuje. Emíně pořád slibuju, že pojedeme autobusem (po městě), vlakem k babičce nebo za strejdou. Ona chce samozřejmě teď a hned. Nevím, jak je to možné, až tak moc jsem knížky o miminkách a malých dětech nezkoumala, ale Emíně stačí ujištění, že pojedeme a je klid. To, že lžu nebo si vymýšlím, je věc druhá.
Ještě jsme nezačali řešit otázku Vánoc a Ježíška. Nemůžeme se shodnout. Co Emíně říct, pravdu nebo lež. Stromeček strojí s námi, dárky mám schované ve skříni, ale jak ji mám sakra vysvětlit, kdo ji z nás (táta, máma nebo Ježíšek) dal pod stromeček psa, kterého si tak moc přeje? Ježíšek je oříšek i pro nás dva. Asi to necháme osudu.
Jestli jsem si myslela, že dokážu říct manželovi lež, tak jsem se hluboce zmínila. To nejde. Jednou mě prohlédl a od té doby se ani moc nesnažím. Je to pár týdnů, co jsem si nenápadně, když byl manžel v práci, objednala po internetu nové boty. Nebyly drahé, ale o to nejde. Jde o to, že jsem si pro ně byla na poště, když manžel byl v práci, aby si náhodou nevšiml, že vezu v kočárku nějaké boty, které ještě neviděl. I tu krabici jsem vyhodila někde na Lannovce. Já se tak snažila. Stejně si jich všiml na procházce a říká: hezké boty, jsou nové? Já se raději koukala před sebe, aby neviděl mé červené tváře a říkám, že jsou už staré. Jasně. Úplně mě prohlédl. Sakra, a to si jiných věcí nevšimne vůbec. No, vlastně jsem dostala pochvalu za nové, hezké boty. Já si je přece zasloužím. Jestli je Emína po něm, jako že je, tak bych toho lhaní měla pomalu, ale jistě nechávat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama