Kdo tu velí?

13. prosince 2015 v 10:54 | Yvona
S manželem jsme se opravdu hledali. Trvalo to déle, o to větší sranda u nás je. Nemůžeme se dohodnout, kdo tomu tady vlastně velí. Ani jeden a přitom oba dva. Oba dva chceme mít pravdu a za svou pravdou si stojíme a nechceme ustoupit. Manžel má tvrdohlavost v rodině a já ji taky musela po někom zdědit. Marně pátrám v paměti.
Podle studií je to tím, že jsme oba dva prvorození. Na to nelze jinak než kašlat, protože důvod je mnohem jednodušší. Oba dva jsme tvrdohlaví jako mezci. Když se do něčeho zabejčíme, ten druhý neustoupí. Dvakrát jsem zažila manžela, když už se hodně rozčílil a nepřála bych to nikomu. Já si to ale zasloužila, to připouštím. Já když se rozčílím, tak bouchá dveřmi a házím věcmi. Tak aby se nerozbily, to by byla škoda, ale musí to být pořádně slyšet.
Nejčastěji se dohadujeme ohledně výchovy naší dcery. Dcera to totiž zkouší na tátu i na mámu a jde jí to dobře. Každý pro Emínu uděláme vše, co jí na očích uvidíme a pak si to navzájem vyčítáme. Taky pocházíme z různých rodin a byli jsme vychovánáni jinak. A to se odrazí ve výchově dcery.
Co se týká organizovanosti domácnosti a úklidu, to velím já. Miluju pořádek a mám svůj systém uklízení. Nikdo tomu nerozumí, ale já si vedu svou. Trvám si na svém, že každý člen domácnosti po sobě bude uklízet a z toho neupustím. Také velím na zahradě. Nenechám si nic vymluvit, moje představa je jasná.
Manžel velí zase v kuchyni. Je vyučený kuchař, takže logicky očekává, že ho v kuchyni poslechnu na slovo. Já určitě! Ráda si věci dělám po svém. Poučuji se ze svých chyb. Manžel má ovšem najetý systém dokonalosti. Jak škrábat brambory, jak dlouho vařit to a to atd. Když jsme spolu začali chodit, vařili jsme spolu pořád. Po dvou letech manželství se v kuchyni hádáme. Nevařím, ale když už hledám způsob, jak se odreagovat, tak nesmyslně mířím do kuchyně a něco tam vytvářím. Jsem tam sama, v klidu, než ovšem ucítím, jak manžel mi za zády začíná funět. To znamená, že dělám něco špatně, tedy nedodržuju manželova kuchyňská pravidla. Začíná nenápadně obcházet kuchyň k oknu a zpátky, pak se nakloní nad hrnec, nad linku, kouká na mě, pak do hrnce. A v hlavě mu začně šrotovat, proč to jeho manželka dělá takhle, když to má být takhle. A když vaří on, chce být v kuchyni sám a mě tam rozhodně nepouští.
Kámen úrazu byl při přípravě těsta.Manžel mě totiž do kuchyně pozve jen tehdy, kdy chce, abych rukama zpracovávala těsto. Jednou mě takhle pozval. Souhlasila jsem, ale taky jsem po něm chtěla, aby mi do těsta přidával mouku jen po částech. No, hádka byla. Já jsem hodila mísou, manžel rudnul. Ani jeden nechtěl ustoupit ze svých postupů připravy těsta.
Dneska mi to příjde k smíchu, jak to bylo zbytečné. Ale jde o princip, ne? Manžel a já máme hranice principu posunutou někde hodně vysoko. Čeká nás ještě hodně let a hodně hádek, ale důležité je, že se tomu potom oba smějeme. Nejvíc se směje ten třetí, Emína.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama