Jen my dva

19. prosince 2015 v 13:42 | Yvona
Byli jsme mladí, byli jsme bláhoví. Mysleli jsme si s manželem, že pokud je miminko malé, nemůže nijak zvlášť ovlivnit naše chvilky ve dvou. Plánovali jsme chodit do kina, chodit ven s přáteli, a samozřejmě jsme plánovali intimčo. Ale ten malý ďáblík všechno vycítil. Jakmile jsem začala miminko uspávata duchem jsem byla už u manžela, který na mě čekal, Emína ne a ne usnout. Jakmile jsme předali Emínu rodičům, že jdeme sami nakoupit, byl to řev, že okna měla co dělat, aby zůstala pohromadě.Když jsme si mysleli, že Emína už v noci spí a my můžeme být spolu, otevřela oči. Jako by řikala, nene, rodičové, vy už jste si užili, teď jsem tu já. Tak nic no.
Pak Emína vyrostla a my jsme si říkali: ta se zabaví a my budeme mít konečně chvilku pro sebe. Hlídání už taky bude klidnější. Naivita největšího kalibru. Emína se zabavila, ale tím, že jednoho z nás tahala za ruku, nebo za nohu. Když mi dával manžela pusu, tak ho držela za hlavu a ječela: máma ne, já!! Emína si prostě maminku uzurpuje jen pro sebe a tatínek je naprosto bez šance. Pokud jsme dali Emínu na hlídání rodičům, pár minut to vydržela, pak si všimla, že tam maminka není a začala pátrat. Našli, mí rádcové, našli.
Uspávání je psychologická věc. Emína moc dobře pozná, jestli se něco po jejím usnutí bude něco dít. Musím celou dobu předstírat, že jdu spát s ní a budeme spolu v ložnici až do rána. Jakmile usne, myši mají pré. Big brother ale nikdy nespí. I uprostřed noci Emína kontroluje, jestli náhodou není v posteli sama. To by byla hrůza. Pro nás všechny.
Emíně byly 2 roky, a nezměnilo se nic. Pobyt u rodičů už zvládá podstatně lépe, ale pořád má co vylepšovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama