Byli jsme mladí, byli jsme bláhoví. Mysleli jsme si s manželem, že pokud je miminko malé, nemůže nijak zvlášť ovlivnit naše chvilky ve dvou. Plánovali jsme chodit do kina, chodit ven s přáteli, a samozřejmě jsme plánovali intimčo. Ale ten malý ďáblík všechno vycítil. Jakmile jsem začala miminko uspávata duchem jsem byla už u manžela, který na mě čekal, Emína ne a ne usnout. Jakmile jsme předali Emínu rodičům, že jdeme sami nakoupit, byl to řev, že okna měla co dělat, aby zůstala pohromadě.Když jsme si mysleli, že Emína už v noci spí a my můžeme být spolu, otevřela oči. Jako by řikala, nene, rodičové, vy už jste si užili, teď jsem tu já. Tak nic no.
Pak Emína vyrostla a my jsme si říkali: ta se zabaví a my budeme mít konečně chvilku pro sebe. Hlídání už taky bude klidnější. Naivita největšího kalibru. Emína se zabavila, ale tím, že jednoho z nás tahala za ruku, nebo za nohu. Když mi dával manžela pusu, tak ho držela za hlavu a ječela: máma ne, já!! Emína si prostě maminku uzurpuje jen pro sebe a tatínek je naprosto bez šance. Pokud jsme dali Emínu na hlídání rodičům, pár minut to vydržela, pak si všimla, že tam maminka není a začala pátrat. Našli, mí rádcové, našli.
Uspávání je psychologická věc. Emína moc dobře pozná, jestli se něco po jejím usnutí bude něco dít. Musím celou dobu předstírat, že jdu spát s ní a budeme spolu v ložnici až do rána. Jakmile usne, myši mají pré. Big brother ale nikdy nespí. I uprostřed noci Emína kontroluje, jestli náhodou není v posteli sama. To by byla hrůza. Pro nás všechny.
Emíně byly 2 roky, a nezměnilo se nic. Pobyt u rodičů už zvládá podstatně lépe, ale pořád má co vylepšovat.