Hledání negativismu

3. prosince 2015 v 15:35 | Yvona
Aby bylo jasno hned na začátku, nemám nic proti pozitivní vlně, jen si připadám, že poslední dobou tato vlna zastihla nás všechny, jak připravené, tak nepřipravené.
Zkrátka v našem městě a okolí pozoruji, že kdo není pozitivní, jako by nebyl.
Pozitivní hesla a návody nám radí, jak se usmívat, nevrčet na ostatní, nehádat se atd. Ale co když to někdo prostě neumí nebo přijde chvíle, kdy se pohádat potřebujeme. Stalo se to nedávno. Ranní probuzení v pohodě, dcera neprotestovala a nechala se odvést do školičky a já měla pro sebe neuvěřitelné 3 hodiny času. Jenže…čekalo mě hned několik úkolů - zařídit, poslat balík, koupit manželovi tepláky a nakoupit. Cestou do města jsem si koupila kafe, které nestálo za nic, což pro mě znamenal začátek zkaženého dne. Chtěla jsem se projít po městě, ale místo toho jsem běhala po náměstí a myslela na to, co ještě musím stihnout. Kelímek s hnusným kafem jsem vyhodila do koše a jdu koupit ty tepláky, když tu…zezadu mě předběhl mladík a asi spěchal, protože do mě vrazil. Otočil se, to jo, ale omluva žádná a víte, co já na to? Usmála jsem se na něj. Myslíte, že se mi ulevilo? Ne. Připadala jsem si jako blbec, normálně bych mu řekla, ať se omluví a příště kouká kolem sebe, ale já se usmála. Jsou tedy dvě možnosti: buď jsem tak zblblá tou mateřskou dovolenou, že se chovám jinak než normálně…nebo jsem byla zasažena pozitivní vlnou. Měla jsem tomu mladíkovi vynadat.
Pro stav manželský byly také sepsány pozitivní pravidla, občas to platí, ale přijde chvíle, kdy už toho máte dost. Těšila jsem se na výlet do Prahy už dlouho. Jeli jsme s manželem a dcerou. Dcera už ráno před odjezdem kňučela, pak jízdu korunovala zvracením a další dvě hodiny jízdy kňučela, že už chce z auta ven. Manžel seděl u okýnka a klimbal. Já jsem se snažila dceru rozptýlit a měla jsem hlavu jako balón. Najednou se manžel probudil a že sundá dceři botičky. To byl řev. Dcera svoje nové boty miluje a chce je mít na nohou neustále. To mi chybělo ke štěstí. Naše strastiplná cesta skončila, vystupujeme z auta, já plné ruce, hlídám dceru, aby neodběhla a manžel povídá: "ty jsi nějaká nervózní, nechceš se uklidnit?" Dle pravidel pozitivní vlny a šťastného manželství jsem měla říct něco jako: zlatíčka moje, jsem vděčná za to, že jsme si vyjeli na výlet nebo já vás tak miluji a doufám, že si výlet užijeme. Bohužel, na pravidla jsem v tu chvíli zapomněla a z mých úst vyšlo následující: "ty už jdi taky někam" Mně se tak ulevilo. Všechen ten stres z té cesty a smradu v autě ze mě spadl a já měla pocit, že bude líp. Manželovi totiž došlo, že jsem od rána neskutečně naštvaná, tak mlčel, obstaral kočárek, šel s dcerou napřed a já za nimi vrčela. Náš výlet po Praze byl opravdu vyvedený a já jsem po cestě domů byla vděčná za to, že jsme si udělali výlet a ty moje zlatíčka opravdu miluju.

Na facebooku se objevil vzkaz: Rozčílit se je povoleno, i zenový mistr má svoje chvilky. Děkuji!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama