Byla jsem s miminkem po porodu na pokoji a už druhý den jsem manžela prosila, aby mi do nemocnice propašoval dudlíka. Dudlík totiž působil a stále je tišícím prostředkem. Jakmile dala Emína dudlík do pusinky, byl klid. Klid pro všechny.
Počet dudlíků se během 2 let měnil, protože se pořád nějaké ztrácely a pak se nacházely na místech, kde bych to ani já nečekala. Jednu dobu jsem u nás v bytě našla i 5 dudlíků. Taky jsem nějaké vyhodila sama do koše. A pak jsme šly s Emínou koupit nové dudlíky. To ale není jen tak. Vybrat dudlík je obrovská věda. Nezáleží jen na tvaru dudlíku, ale, a to hlavně, na obrázku, který je na něm namalovaný. Barva obrázku také hraje důležitou roli. U stojánku s dudlíky jsme proto s Emínou strávily nejvíce času. Balon, nebo dinosaurus. Emína si vždy vybrala ty "klučičí" - dinosaurus, auto, hasič. Jen ne ty princezny!!
V současné době má Emína v zásobě 4 dudlíky. Jednu dobu se mi dařilo ukrýt 3 z nich a doufala jsem , že jaksi Emína ztratí zájem sama. Přišla ale na to, kam jsem je schovala a ví o nich až moc dobře. Usíná s plnýma rukama a ve chvilce dokáže všechny dudlíky podudlat a zjistit, který je nejlepší. To, že spí, poznám podle toho, že jí ty dudlíky odpadnou z ruky.
Emína také začala mluvit. Doufala jsem a zpočátku to tak vypadalo, že jí ty dudlíky vadí při mluvení. Bohužel zjistila, že se dá žvatlat i s dudlíkem v puse. Ach jo! Zkoušeli jsme jí říct, že jí jsou už 2 roky a proto nepotřebuje dudlat, že je dáme dalšímu miminku nebo ještě lépe Ježíškovi. S váháním souhlasila. To by ale nesměla přijet k babičce, která má také dudlíky v zásobě, druhý šuplík odshora. Miminko a Ježíšek si mají trhnout nohou, Emína si svoje dudlíky zuřivě brání.
Jsme tři sourozenci a všichni jsme dudlali. Doma ani tak ne, ale u babičky, to byl ráj. První šuplík odshora. Dudlíky tam byly schované mezi vlnou a přízí, jen je vyhrabat. Byly staré, popraskané, ale to zakázané chutnalo dobře. Stejnou taktiku chci zkusit i u nás doma. Nechám Emíniny dudlíky zestárnout a popraskat a budu čekat, až je sama vyhodí, že nejsou dobré.
Nicméně, u nás dudlík nefunguje 24 hodin denně, ale už jen 12 hodin denně a to po dobu spánku a odpočinku. Když Emína letí pro dudlík, je jasné, že její aktivita klesá a je čas pustit pohádku, aby si na gauči trochu odpočinula. Venku se trochu za dudlání stydí, ale stačí , aby kolem nás projelo dudlající miminko v kočárku a stoupne o odložené zboží zájem. Pořád se nemůžu odhodlat k tomu, abych dudlíky ze dne na den vyhodila a vydržela to ječení, pláč, prosby a to po dobu několika dní.
Jednu výhody ten dudlík má. Emína se naučila nová slovíčka. Jak jinak mamince říct, jaký vlastně dudlík chce? S balonem, s hasicem, s dinosaurem nebo s babovkou? V sobotu dostane Emína balíček od Mikuláše za okno. Myslím a věřím tomu, že Emína ty svoje dudlíky ráda vymění za sladkosti. To se Mikuláš poměje.