Čekání

3. prosince 2015 v 15:35 | Yvona
Začalo to jednoho dne, kdy se stalo něco, co ani jeden z nás nečekal. Ano, bylo to ono, možná budeme rodiči. Já chodila po bytě sem a tam a nechtěla jsem si to připustit. Budoucí manžel seděl, a mlčel. Pak nastalo rozhodnutí, které všichni kolem nás čekali, budeme rodiči.
Tuto dobu vnímám jako velký milník, protože od té doby čekám. Na výsledky, na další výsledky, na opravu bytu, na kněze, na dokončení bytu, na svatební pochod, na konec svatební řeči, na balíčky s oblečením, na opuštění porodnice. Manžel to měl jednodušší - čekal, až bude po všem.
Když byla Emína miminko, čekala jsem, až se vzbudí. Protože spala v krátkých intervalech, tak to nebylo moc dlouhé čekání. Ona na druhou stranu čekala, že jako máma v pohotovosti budu mít všechno připravené. Pokud nebylo mlíčko během 0,001 sekund, tak spustila pláč. Oprava - pokud nebyla plínka, mlíčko, dudlík připravené během 0,001 sekund, tak spustila řev. Čekala jsem na manžela, až přijde z práce. Soustředila jsem se na tu chvíli, kdy vezme za kliku a otevře dveře, jako na smilování. Manžel, nepoznamenaný miminkem, měl celých 6 hodin na to, aby byl připravený po příchodu z práce vzít Emínu do náruče a těšit se tím naším zázrakem na nezbytně nutnou dobu. Emíně bylo minulý týden 2 roky, ale nastanou dny, kdy hypnotizuju kliku u dveří a očekávám manžela s otevřenou náručí. Pozor, on si myslí, že je to z lásky.
Každé ráno mám slíbenou kávu. Chyba lávky, kávovar se nachází v druhém patře. Co rozhodně nečekám je, že manžel sice udělá kávu, ale ještě stihne pohovořit s rodiči, vyčistit kávovar, doplnit zásobník, nasnídat se u rodičů a možná se ještě nahoře vysprchuje. Moje ranní káva už není ranní kávou, to mi věřte. Navíc mě udivuje, jak mi manžel občas neopomene říct, že mám dělat jen jednu věc a ne deset věcí kolem.
Čekám, až Emína vyroste z období vzdoru. A zároveň čekám, kdy mě to mateřství naplní klidem a trpělivostí. Jsem totiž přesvědčená o tom, že moje trpělivost je u samého konce a dost možná už se dávno zhroutila. Opakování proseb jednou, dvakrát, pětkrát nefunguje. Poté diváci na náměstí, Lannově třídě a v obchodě očekávají, co nastane. Polovina diváků - matek čeká vlídnější zacházení a druhá polovina diváků - především muži a babičky očekávají více plácnutí přes zadek. Já čekám, že už Emína konečně poslechne a ukončíme to potupné představení. Manžel zcela nelogicky doma čeká, že budu příjemná, veselá a sexy. Bohužel, většinou nechci s nikým mluvit a chci jen tupě zírat do stropu. Jo, a taky chci od manžela nekonečné ujišťování o tom, jak jsem skvělá matka. On ví, jak na mě, funguje to, cítím se jako skvělá matka. Do doby, kdy Emína začne ječet, odmítá jíst, vylije džus atd. Tady končíme všichni.
Čekání na záchodě. Nejenže si Emína na záchodě chce číst, chce mi taky vyjmenovat, co všechno snědla, a že má plné bříško a že teď obě dvě musíme čekat, co vyleze. Například včera jsme na záchodě čekaly 30 minut. Za tu půl hodinu se Emína naučila dvě nová slovíčka a nebyla sprostá, vysvětlila jsem jí pravidla zdravé konkurence ve školce a Emína se mě do toho stačila asi 10x zeptat na strejdu Pepu, kdy teda přijede. (brácha, už fakt přijeď)
Před pár minutami jsem čekala, kdy usne. Dneska to bylo rychlé, už spí. Piju kávu, chystám se rozbalit čokoládu a píšu tento manifest. Nemusím snad připomínat, že normálně bych čekala s čokoládou, až usne Emína i manžel. Jinak by mi tu čokoládu sežrali.
Dneska je můj šťastný den, manžel spí nahoře, takže ani neví, že jsem ráno čokoládu koupila a Emínu jsem umlčela lentilkama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama