Prosinec 2015

Dárek

27. prosince 2015 v 9:49 | Yvona
Jako každý rok říkám, že nic nechci, protože mě upřímně nic nenapadá. Bohužel týden před Štědrým dnem mě napadne minimálně 5 věcí, které bych chtěla.
Manžel byl až do 20. prosince úplně v klidu. Já už začala trochu nervóznět a tchýně se začala malinko stresovat. Manžel pro mě ještě neměl dárek. Co že si to chtěla? Říkám ti to už do října. Chci cokoliv na běhání, to mi udělá radost. Na to, co mi manžel koupí, jsem se začala těšit. Jak se blížil konec adventu, už jsem věděla, že manžel všechno nechá na poslední, tu nejposlednější chvíli. Bylo 23.prosince. Plánovala jsem s manželem večeři a pohodu a výběr dárku. Chtěla jsem vyrazit už po obědě, aby na mě v obchodech něco zbylo. Chtěla jsem vyrazit ve 3, abych mohla vybírat z toho zbytku, co ještě v obchodech měli. V půl 5 byl můj manžel v pohodě, já na odvoz na psychiatrii. Šli jsme do prvního klenotnictví, nic. Mířili jsme k druhému klenotnictví a tam manžela zaujal zásnubní prstýnek. Mně zase naušnice. Vešli jsme dovnitř a oba dva jsme byli překvapení, že nás uvítala majitelka obchodu, která nám před 3 lety prodávala snubní prsteny na svatbu. A bylo vyhráno. Byla sranda, legrácky, prstýnek v krabičce a já vitězný úsměv na rtech. Manžel dost často řeší věci na poslední chvíli, tohle bylo opravdu o fous, ale stálo to za to. Prstýnek je krásný a vybral ho manžel, ne já. Povečeřeli jsme v klidu, jen my dva v nádherné restaurace, což byl vlastně další krásný dárek. Na dárek "cokolivnaběhání" jsem na chvilku zapomněla. Stejně jsou v lednu výprodeje. Štědrý večer byl tady, manžel šel zabalovat dárky, byl tam sice nějak dlouho, ale říkala jsem si, že sedí někde u cukroví a pracuje na svém apetitu. Rozdávání dárků. Emína našla plastelínu a dalších 20 hraček jí nezajímalo a doteď nezajímá. Dávám jí čas do února, pak se toho začnu zbavovat. Já si rozbalila svůj prstýnek a světe div se, přistály ke mně další 2 balíčky. Nene!! Běžecké kalhoty a mikina. Správná velikost, správná barva!! Děkuji!! Já byla tak nadšená!! Kde to dokázal manžel schovat? Já vím přece o všem! Opravdu překvapil!!
Tak běžecký úbor už vidělo celé pražské předměstí a kolemjdoucí u slepého ramene. Prstýnek jsem vzala hned druhý svátek vánoční do kostela, tam bylo nejvíce lidí. Levou ruku s prstýnkem jsem měla záměrně co nejdál od těla, aby byl pořádně vidět. Tsss!!
Krásné Vánoce!!!

Kde? Co? Proč?

24. prosince 2015 v 12:04 | Yvona
Tyhle otázky byste čekali u dítěte, u batolete. Ne, takové otázky má nejčastěji můj manžel. Emína tedy ještě nedospěla k tomu, aby se ptala proč a proč. Ale je jasné, že mě manžel připravuje na to nejhorší v období dětství každého potomka. Připravit si milion odpovědí a hlavně se nesplést, a neříkat jednou to a podruhé něco jiného, to je kámen úrazu.
Například, manžel jde vařit. Paráda, říkám si, mám to dnes bez práce. Ovšem, tím začíná palba otázek: kde máme hrnec ( v myčce), kde máme mísu (v myčce), koupila si ty vajíčka (ano), a maso (ano), máme mouku (ano) a proč je to v ledničce takhle poskládané (jako vždycky). Prvních pár otázek odpovídat zvládnu, pak už začnu malinko vřít a pak se manžela na rovinu zeptám, jestli tady vůbec bydlí. Ledničku máme 2 roky úplně stejně malinkou, takže se tam nic nevejde a skládáme to systémem "narvutotam". Na chodbě máme potravinový sklad a co není v ledničce, to je ve skladu. Tento týden například jsem manželovi nakoupila vše, co požadoval. Během jeho otázek jsem oblékala Emínu, myslela na to, že mám obstarat žárovky, dojít na poštu a do toho se můj manžel dožadoval oleje, který máme přece ve skladu. Dovolila jsem si na něj zvýšit hlas - nevím, podívej se sám. Takže já plaším, já se stresuju.
A nejlepší bylo, když mě manžel zavolal k ledničce, ukázal na dvířka do mrazáku a ptal se mě, co to je. Dvířka do mrazáku? Ne, co je v tom mrazáku. Zlato, v mrazáku máme knedlík, borůvky, zeleninu, lososa....ano, losos. A proč ukazuješ na dvířka? Protože. Ale na tom obalu je napsané: LOSOS. Ne, to mi musíš říct ty.
Naučila jsem se mu odpovídat po jeho vzoru: nevím, nemám čas, ukaž. Už to manžela začíná drobátko zlobit anebo a to je nejlepší odpověď: udělám to sám. Fakt? To jsi moc hodný.
Kam jdeme? Do té restaurace, jak jsem ti říkala před 5 minutami. Ne, to jsi mi neříkala. Říkala. Neříkala, to jsi mi v životě neřekla. Kde mám kalhoty? Ve skříni. V jaké skříni? Děláš si už ze mě srandu? Ta skříň má rozměry 2x3 metry, že bys ji fakt přehlídl? Kde mám batoh? Kde mám tričko? Kde je to cukroví? Kde je víc cukroví?

Moje nejčastější otázky na manžela jsou: Kde máš Emínu? Kde máš psa? Na obojí většinou slyším: nevím.
Nechápu, jak se manžel dokáže zaobírat otázkami ohledně triček, kalhot a jídla. Mně úplně stačí, když mi řekne, kde máme dceru a psa, to mi bude bohatě stačit.

Volný večer

22. prosince 2015 v 22:32 | Yvona
Dnes mám volný večer. Dnes je jen můj večer, dítě spí, pes spí, manžel v hospodě. A já mám volno, můžu si dělat, co chci. Nikdy bych neveřila tomu, že tyhle věty někdy napíšu.
Po narození Emíny jsem si neuměla večery o samotě představit. Manžel byl celé dny, i víkendy v práci a pak šel večer ven. Já jsem na něj házela smutné oči, ronila slzy, aby nikam nechodil, že tu nechci s Emínou zůstat sama, co kdyby se něco stalo, ale také proto, že mi manžel chyběl. Nějak jsme se doma míjeli. Večery a manželem mě totiž vyváděly ze samoty a mateřské dovolené. Celý den jsem se těšila na to, až s manželem promluvíme normální, dospěláckou, řečí, popovídáme o tom, co se děje v práci, ve světě, co nového u manželových kamarádů.
Emína odrostla, já zjistila, že když si manžel vyjde s kamarády, tak aspoň bude doma klid a já si vychutnám ticho. Nejde tu žádný seriál, manžel nehraje hry, nevyžírá ledničku, neptá se třikrát na tu samou věc, prostě je klid.
Manžel chodí vetšinou ven v pátek nebo v sobotu. Na to se dá psychicky připravit. Aby si ale nemyslel, že se na ten svůj klidný večer moc těším, při oznámení na něj hodím takový menší zklamaný výraz. On si potom myslí, že mi bude chybět, že ho miluju natolik, že bez něj nemůžu žít.
Ve čtvrtek už si začínám plánovat, co budu večer dělat. Tak například můžu psát do svého blogu nebo pracovat na své nové fcb skupině. Nebo si můžu konečně pustit černobílý film, který si v manželově přítomnosti sice pustit můžu, ale přes ty jeho poznámky a prskání si to nemůžu tak vychutnat. Nebo kouknu na seriál nebo na přehlídku Victorias Secret, kterou si sice v manželově přítomnosti pustit můžu, ale....dopadá to jako s tím černobílým filmem.
Včera večer byl například manžel v kině. Já doma nohy nahoře, všechno spalo. Těšila jsem se, že se něco dozvím o novém filmu a manžel to prosím skoro celé prospal. Hlavně, že se před filmem nacpal nachos.
Jestli žárlím na jeho večery venku? Jedna příhoda za všechny. Manžel byl s kamarádem v nějakém baru, přišla k němu mladá holka, a protože asi ještě nevěděla, jak začít konverzaci, tak řekla manželovi: "hezká mikina" A manžel na to odpověděl: "dík, tu mi koupila manželka". Holka samozřejmě odešla. Když mi to druhý den vyprávěl, tak jsem nevěděla, kvůli čemu se mám vlastně smát. Na druhou stranu je manžel tak upřímný, že mě to až dojalo. Nemůžu však usnout na vavřínech, před odchodem do hospody a do víru velkoměsta mu ráda připomenu, že má jednu ženu doma a to mu stačí.
Já také ráda vyrazím večer ven. Minulý týden do divadla a potom na skleničku do baru. Je to příjemný. Miluju ty návraty domů, kdy manžel sedí u počítače, kouká na seriál nebo hraje hru, a ptá se mě, co je nového a jaký jsem měla večer.

Je to hrozně fajn si vyměnit role tak, aby každý z nás vyrazil večer ven sám. Pak se hrozně těšíme domů ke své rodině. Jo, a prý jsem ta nejlepší!!

Vzpomínky na školní léta

20. prosince 2015 v 23:18 | Yvona
Ležíme takhle s manželem a povídáme si. Manžel se zajímá, proč čtu tolik knížek a proč mě zajímá historie. Vyprávím mu, že už jako malá jsem milovala encyklopedie a asi v 10 letech jsem si přála knížku o historii naší země, kde se psalo o tehdejších knížatech a králech. Manžel protočil panenky. A vůbec mě zajímal dějepis a zeměpis a tak nějak všechno. Ráda jsem se učila. Jediné, co jsem na základce neměla ráda, byl příroďák v 7.třídě, to jsme brali kameny. To jsem se vůbec nechytala. Poctivě jsem psala domácí úkoly, poctivě jsem četla a psala si čtenářský deník, poctivě jsem sbírala listy do herbáře. Sbírala jsem papírky od žvýkaček, mince a to mám schované dodnes. Tuším, že u našich na půdě a jednou to zdědí moje dcera. Vystřihovala jsem si články o našich umělcích, spisovatelích...no nebudu to dlouze rozvádět, byla jsem šprtka. Dodnes jsem, když se do něčeho ponořím. Na druhou stranu jsem vždy měla podváhu, sousedi mi říkali "ruce, nohy" a tělocvik mi nešel. Neměla jsem sílu v rukách ani nohách. Všechno přišlo věkem, takže jsem si v 8.třídě troufla zahrát volejbal. Někdy kolem 15 let mě učarovalo běhání, s tím přišla síla a sportuju dodnes. Manžel mi řekl: šprty neměl nikdy nikdo rád a já mám jednoho doma. Super!
Můj manžel učení moc nedal. Ne, že by neuměl, to v žádném případě. Umí, je chytrý a nepotřebuje nápovědu. Ale byl na ty sporty, byl to uličník, odpoledne se honil po hříšti a provokoval spolužáky. Četba? Tak povinná a s nátlakem. Ze sportu umí snad všechno, na začátku našeho vztahu mě učil jezdit na snowboardu a nezabil mě. Byl trpělivý, já vzteklá a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Letos jedu na lyžích. Co na manžela můžu prásknout je to, že pravopis má bezchybný. Ještě nikdy se mi nestalo, aby mi poslal sms s i, kde mělo být y a naopak. To smekám.
Tak jsme si říkali, že kdybychom, čistě teoreticky, chodili do stejné školy, tak on by se honil po chodbách, strkal do mě, já bych na něj křičela, že je to blbeček, on by mě za to zatahal za vlasy a já bych mu za to nenechala opsat domácí úkol, který on stoprocentně neměl.
K jádru pudla - po kom bude naše Emína? Knížky jí moc nejedou, baví jí to tak 2 sekundy. Naopak miluje, když jí předčítám. Není to žádná cvičená opice. Jednou se jí babička zeptala, jaké že je to nové slovo, které se naučila. "Pec" povídá Emína. A babička na ní: tak to řekni ještě jednou. Emína zvýšila hlas: PEC! a bouchla rukou do židličky, hodila fufňala a šla pryč. Už to přece jednou řekla, ne? Stačilo, abych jí jednou ukázala, jak se správně drží pastelka a od té doby kreslí. Krásně! S míčem to umí jedna báseň. Mám takový pocit, že od každého z nás si vzala to nejlepší. Moje šprťáctví a manželův talent na sporty. Dokonalá kombinace.

Mýval

19. prosince 2015 v 23:06 | Yvona
Máme doma mývala. Není to obyčejný mýval, měří totiž 180 cm. Takového mývala by nikdo jiný doma nechtěl. Náš mýval chodí každou noc k nám do ledničky a není zaručené, že to, co do ledničky ukládáte veřer, ráno bude.
Začalo to celkem nevinně. Emína začala jíst jogurty, lipánky a já čokolády. Každé ráno jsem ledničku otevírala s tím, že lipánek nebo čokoláda tam stoprocentně je. Nějakou dobu mi to trvalo, než mi došlo, že nejsem blázen.
Byla jsem celkem trpělivá, manžel se totiž nesnažil svou noční žranici maskovat. Ráno jsem nacházela prázdné kelímky, umaštěné talíře a papírky od sušenek hned vedle gauče, kde manžel spal. Začala jsem před manželem tajit přesný počet sušenek a začala jsem je schovávat do skládku na chodbě. On to vyčmuchal, šel za vůní oleje a čokolády. Hra na schovávanou mě přestala bavit.
Jednou ráno jsem na něj udeřila. Snídaně byla sežraná a já jsem měla chuť zrovna na to, co není, zákonitě. Už jsem toho měla dost. "Kde to je? Tys to sežral? A co budu jíst já?" Manžel rozlepil oči, a začal se vymlouvat na to, že to on ne, že to mýval, že on opravdu celou noc hlídal ledničku, ale mýval mu proklouzl a všechno sežral.
Aby to nebylo málo, mýval začal řádit i ve dne, a dokonce ve druhém patře u rodičů. Začalo se jim tam taky ztrácet jídlo. Ale začali využívat situace a v ledničce nechávali zbytky schválně. Fungovalo to, mýval se nechal přilákat.
Časem jsem si na mývala zvykla, je součástí naší rodiny, která se rychle rozrůstá, už dva dny máme psa. Mýval a pes drží při sobě. Je 11 hodin v noci, já píšu tento článek, manžel - mýval si hřeje jídlo (zítřejsí oběd) a pes dostává kostičky. To je život!!

Jen my dva

19. prosince 2015 v 13:42 | Yvona
Byli jsme mladí, byli jsme bláhoví. Mysleli jsme si s manželem, že pokud je miminko malé, nemůže nijak zvlášť ovlivnit naše chvilky ve dvou. Plánovali jsme chodit do kina, chodit ven s přáteli, a samozřejmě jsme plánovali intimčo. Ale ten malý ďáblík všechno vycítil. Jakmile jsem začala miminko uspávata duchem jsem byla už u manžela, který na mě čekal, Emína ne a ne usnout. Jakmile jsme předali Emínu rodičům, že jdeme sami nakoupit, byl to řev, že okna měla co dělat, aby zůstala pohromadě.Když jsme si mysleli, že Emína už v noci spí a my můžeme být spolu, otevřela oči. Jako by řikala, nene, rodičové, vy už jste si užili, teď jsem tu já. Tak nic no.
Pak Emína vyrostla a my jsme si říkali: ta se zabaví a my budeme mít konečně chvilku pro sebe. Hlídání už taky bude klidnější. Naivita největšího kalibru. Emína se zabavila, ale tím, že jednoho z nás tahala za ruku, nebo za nohu. Když mi dával manžela pusu, tak ho držela za hlavu a ječela: máma ne, já!! Emína si prostě maminku uzurpuje jen pro sebe a tatínek je naprosto bez šance. Pokud jsme dali Emínu na hlídání rodičům, pár minut to vydržela, pak si všimla, že tam maminka není a začala pátrat. Našli, mí rádcové, našli.
Uspávání je psychologická věc. Emína moc dobře pozná, jestli se něco po jejím usnutí bude něco dít. Musím celou dobu předstírat, že jdu spát s ní a budeme spolu v ložnici až do rána. Jakmile usne, myši mají pré. Big brother ale nikdy nespí. I uprostřed noci Emína kontroluje, jestli náhodou není v posteli sama. To by byla hrůza. Pro nás všechny.
Emíně byly 2 roky, a nezměnilo se nic. Pobyt u rodičů už zvládá podstatně lépe, ale pořád má co vylepšovat.

Máma, táta, bába

16. prosince 2015 v 22:49 | Yvona
Máma jsem já, táta je manžel. Pro Emínu je máma každá žena, která je těhotná nebo má s sebou dítě. Táta je každý chlap. Ještě tu má "kuka", kluk, který jede na kole nebo skejtu.
Díky tomu už vzniklo několik vtipných i nevtipných situací. Moc sladké je pro mě i pro kolemjdoucí maminku s dítětem, že Emína správně pojmenuje : máma a mimi. To je úsměvů a pochval. Taky je trefné, když chlap nese dítě za krkem nebo v náručí a Emína řekne: táta. To by bylo všechno v pořádku. Ovšem....na první totálně trapnou situaci si pamatuju, jako by to bylo včera. Emíně byl asi rok, byla jsem s ní na kontrole u doktorky. Manžel tou dobou nosil strniště. V čekárně seděl pán, který měl opravdu podobné rysy s manželem, strniště, tmavé vlasy. Co Emína udělala? Rozběhla se k němu a křičela: táta, táta! V tu chvíli jsem hledala lžíci, abych si mohla začít hloubit díru do podlahy. Byla jsem červená až za ušima, Emínu jsem chytla a pánovi se omlouvala. On totiž čekal na manželku, která byla v ordinaci. Kdyby tam byla ta manželka, tak fakt nevím, co bych dělala. Ale všimla jsem si, že okna čekárny jsou v přízemí. Je pravda, že chlapi mají smysl pro humor a pochopení, ale pro jistotu nosím prstýnek, aby si nemysleli, že nutně sháním opravdového tatínka. Další příhodu máme s obchoďáku.Emína běhala mezi regálama a ukazovala na chlapi a volala: táta, táta. Naštěstí byl s námi i manžel, takže chlapi viděli manžela a oddechli si. Pamatuju si, že se jeden pán i lekl přivyslovení "táta". Asi měl špatné svědomí.
Máma zase není tak těžká, ovšem jednou jsem na ulici potkaly paní, která nevypadala zdravě. Oteklá, červené ruce, vystopplé břicho. Emína samozřejmě nelenila, ukázala na paní a řekla: máma. Paní naštěstí ani nereagovala.
Bába je jakákoliv žena starších let. Bába je i naše sousedka. A tu to moc těší. Bába je i paní, která venčí pejska u nás v ulici. S bábou se nemůže Emína nikdy splést a ještě bude pochválená. Jednou jí babička, ta naše, četla pohádku. V jednom úryvku se psalo o ježibabě. Babička zvedla oči od obrázkové knihy a zeptala se Emíny: kde je ježibaba, ukaž. Emína chvíli přemýšlela, pak se podívala na babičku a řekla: tady je! To je teda pěkný!
Slova jako "děda, teta, strejda" jaksi Emíně ještě nejdou vyslovit. Ještě že tak. Já si bohatě vystačím s mámou, tátou a omluvama.

Probuzení

16. prosince 2015 v 22:13 | Yvona
Ranní ptáče dál doskáče. U nás to platí dvojnásob. Trojnásob bohužel ne, manžel se ranního vstávání neučastní.
Někdy umí Emína ráno vstát, pohladit, pošeptat: maminko, krtka nebo maminko, kakao a někdy umí vstát takzvaně po prdeli a řvát jen co otevře pusu. Mááááámíííí. Začne do mě dloubat, strkat a plácat po hlavě. Jednou jsem jí řekla, ať mě ještě chvilinku nechá. Jednou! To byl takový řev, že i rodiče bydlící nad námi s jistotou věděli, že je Emína vzhůru. Jsem ranní ptáče, vstávání mi nikdy nevadilo. Ale fakt mi vadí ten ječák do ucha. Emína běží hned k počítači, já zapnu pohádky, ona už hlásí, že chce ňami a kakao. Jasně, už letím princezno! Já v županu, do zrcadla ani nekouknu a to jdu do koupelny na sebe chrsnout studenou vodu, abych se pořádně probudila. Kakao, kakao! Mášu! Ne, krtka! Chápu, že energii zdědila po mně, manžel totiž vstane taky, dá nám pusu, popřeje dobré ráno a...já si bláhově myslím, že vstává taky a jde nám dělat palačinky a on nenápadně, po špičkách, míří zpět do ložnice padne na znak do postele. Manžel je totiž noční sova a nevstává před 9. Tedy ve volných dnech, protože na ranní vstává v 5 a nijak naštvaně nevypadá.
Takže palačinky nebudou. To mě tu s ní necháš? Kakao, kakao!! Mamí!! Rozlepím oči, vařím si kafe, poněvadž mi ho nikdo neudělá. Připravuju snídani. Manžel si nedá, protože v noci vyžral lednici a nemá hlad. Něco na snídani tu nechal.
Emína je plná energie, já už pomalu taky. Dávám si sprchu, Emína pořád kouká na pohádky, za chvilku přijde do koupelny, přistrčí si schůdky k vaně, kouká na mě, pak mi podává ručník, jako že už to stačilo a ona mě nutně potřebuje u kreslení s vodovkama. Dej mi pokoj! Jdu z vany, manžel ještě pořád spí, maluju si s Emínou. Emína si vzpomene, že někdo chybí a jde do ložnice vzbudit manžela. Manžel neopovídá, Emína se vzteká, jdu do ložnice já, pohladím manžela a když už nevím, jak ho dostat z postele, tak řeknu, že dneska nemáme nic k jídlu. Manžel se zvedá, že jde vařit. Na manžela teď nemůžeme ještě půl hodiny mluvit, protože a) právě vstal b) kouká do ledničky a přemýšlí, co nám uvaří. Pak mu dělám kafe, které stejně nevypije a já ho v poledne vylévám do umyvadla. Manžel jde znovu do ložnice a když už se nadechuju, že mu řeknu, že už je opravdu dopoledne, tak vidím, že ustýlá postel. Došlo mu, že už opravdu nebude spát. Emína chce, aby jí manžel dělal koně. Manžel dělá koně, Emína je pořád v pyžamu, já pořád v županu. Manžel začíná vařit, já obleču sebe a Emínu a za chvíli obědváme. To ráno tak krásně uteklo!!

Fotografování

15. prosince 2015 v 12:37 | Yvona
Máme doma 3 fotoalba, a na stěnách jsou rozvěšené zarámované fotky. Na fotkách je z velké míry manžel a Emína. Důvod je jednoduchý - manžel neumí fotit. Tvrdí, že jo, ale stačí se podívat na fotky z minulých narozenin. Kde je blesk? Nehejbejte se! Já to říkal. To je blbej foťák! Atd. Fotoaparát jsem kupovali minulé Vánoce a fotí moc dobře, to vím zase já. Nejsem žádný expert, jsem cvakací typ. Cvakám, cvakám a vznikne pár hezkých fotek. Umím si poradit s tím bleskem.
Na druhou stranu manžel rád točí. Vzniklo několik milých videoklipů, které mám uložené a s Emínou se naně koukáme.
Vloni jsme jeli na dovolenou na Šumavu. Nebylo ani léto, ani zima, takže sezona nebyla určitě, podle počtu turistů. Chtěla jsem po manželovi, aby nám s Emínou udělal společnou fotku. Řekla jsem mu, kam si stoupneme, jak chci , aby ta fotka zhruba vypadala. Ani jsme nedošly na "značku" a manžel cvakal. Ani jsme se neotočily čelem k manželovi a už cvakal. Pak už mi došla trpělivost a řekla jsem mu, ať si to fotí, jak chce. Příkaz splněn.
Když fotím jeho, tak fotky musí projít přísnou cenzurou. Tuhle vymaž! Tuhle ještě nech, na tu se podívám později! Atd. Dělat rozhovor s celebritou by bylo lehčí. Nicméně mu to na fotkách sekne, fakt. Slyšela jsem chválu od několika žen v mém okolí. Bohužel, na mé fotky nereagují lidé tak často. A věřím tomu, že je to kvůli tomu, že manžel neumí fotit. Neumí odhadnout úhel, světlo, podbarvení. Jsem na tom prostě lépe. Ale pšššt!
Někdy s Emínou vezmeme album, prohlížíme fotky a já ji s klidným srdcem můžu ukazovat fotografii a přesně vím, kdo z nás fotil.
Emína se naučila fotit s mým mobilem. Katastrofa! Tu prst, tu noha, tu něco rozmazaného. Celá tatínek!!

Plánování

14. prosince 2015 v 22:11 | Yvona
Jsem plánovací typ a klidně to přiznám. Mám nástěnku, mám kalendář, a po ruce zápisník, kam si píšu nákupy a co je třeba zařídit. To, že plánování vezme za rychlý konec, jsem pochopila krátce před svatbou. Svatba byla naplánovaná jednodušše, střízlivě a afterparty byl ponechaný volný průběh. Ale co se týkalo zařizování bytu a rodinné návštěvy, tak to opravdu nepadlo u manžela na úrodnou půdu. Třebaže jsem mu událost připomínala týden dopředu, delší prodleva se absolutně míjí účinkem, událost se nekonala. Manžel to prostě "v plánu" neměl. Nechtělo se mu, neměl náladu a bla bla. Rodina na nás čekala, já jsem čekala, jen manžel nečekal a "plánu" se vyhnul. Když se to stalo už poněkolikáte, pochopila jsem, že budu mít do konce života co dělat. Nezabít manžela a nezbláznit se. Pro mě bylo slovo bráno jako slib. Pevně stanovený datum se neposouvá. Já mám například zapsané poznámky už na leden a únor 2016 a manžel si pořád myslí, že je začátek prosince. To, že jsou Vánoce za 10 dní, ho trochu začíná děsit.
To, že si s manželem naplánujeme večer pro sebe, já koupím víno a stáhnu film, ještě vůbec neznamená, že se tak stane. Do té doby se totiž může stát několik věci. A) manžel usne, B) manželovi zavolají kamarádi, C) nepohodneme se a nemluvíme na sebe.
Byly doby, kdy jsem z manžela šílela. Nějaké plány, dané termíny, to jsou cizí slova. Taky se stalo, že jsme naplánovali nákup, manžel přišel domů, usnul. Když se probudil, tak řekl, že nikam nejede a já jsem na poslední chvíli letěla do nejbližšího obchodu Emíně pro večeři. Ale co s tím? S manželem nehnu. Když se zabejčí, že nejede, tak nejede.
Musím přiznat, že jsem po 2 letech manželství posunula laťku níž. Lépe řečeno, ta laťka mi spadla na nohu. A manžel také posunul neviditelnou laťku výš, o malilinko výš. Když řekne, že jedeme nakupovat, tak opravdu jedeme, protože prázdná lednička je u nás fakt nepříjemná a pocítíme to všichni. Já manželovi velice jemně týden před akcí naznačím, že se něco chystá. V den akce mu oznámím, co se děje, kam máme jít. Ale dokud ho neuvidím oblečeného mezi dveřmi, tak neuvěřím, že se to opravdu děje. My jsme dodrželi plán.
Když máme jet k našim, tak manžela nalákám na mamčinu kuchyni, to zabere stoprocentně. Jak se blíží víkend, a mám veliké štěstí, že má manžel poslední 2 měsíce volné víkendy, tak lákám. Lákám na punč, lákám do kina na nachos a na popcorn. Mimochodem, na novou bondovku lákám už měsíc, manželovi se prostě nechce. Prohrála jsem.
Vánoce klepou na dveře a s tím jsou spojené rodinné návštěvy. Když jsme dohadovali s rodiči termíny, tak manžel seděl duchem nepřítomný. Na všechno sice kýval, ale mně je jasné, že to dopoledne před odchodem ho nenápadně postrčím ke skříni, aby si vzal kalhoty a triko.
To mi připomíná, nedávno vymyslel trik, jak nikam nejít. Já ho ovšem prokoukla. Prý nemůže najít kalhoty a nemá čisté triko, tak nemůže jít. Už má dávno všechno připravené.
Že přijdeme někam na čas nehrozí. Manžel totiž kontroluje celý byt, jestli neteče voda, není něco zapnuté. Pak se cestou zdržíme na jídlo atd. Manžel má obrovské štěstí, že jeho kamarádi také chodí pozdě a že chápou. Ale moji kamarádi a známí musí být celkem u vytržení, že nejsem na místě včas, nebo jako obvykle o 10 minut dřív.
Co mi zbývá, jednou jsem se vdala a táhneme s manželem za jeden provaz. Věřím tomu, že se časem, možná v důchodu, dočkám toho, že k vnoučatům přijedeme alespoň v ten domluvený den.