Jak si hrají...

3. října 2017 v 11:52 | Yvona
Chcete-li poznat rozdíly mezi svými dětmi, vypusťte je do dětského koutku v rodinném centru.
Emína mi povyrostla a chodí do školky a mě s Gábinou čeká druhé kolo chození do rodinných center a kaváren s dětským koutkem.
Zde je porovnání, je to až neuvěřitelné, že jsou moje dcery sestry a přitom jsou tak rozdílné. Emína je pozorovací typ, než vleze do koutku, kouká kolem sebe, projede všechny děti, snaží se propojovat přítomné. Potom se porozhlédne po hračkách, jestli ji nějaká zaujme. Pořád pozoruje mámu, jestli se nikam nevzdálila a jestli ji může ukázat tohle nebo tamto. Když si s Emínou nikdo nehrál, byla trochu smutná, chtěla si hrát teda s mámou. Když ji někdo vzal hračku, měla na krajíčku.
Gábina? Vleze do dětského koutku, děti registruje, ale nepotřebuje je. Má je na háku. Hraje si sama. Občas zvedne hlavu, jestli máma nezdrhla, usměje se a hraje si dál. Hračky si bere, jak to přijde, troufne si i na dvouleťáka. Když ji nakonec dvouleťák hračku vezme, ani nemrkne a jde k další hračce.
Doma se na dcery dívám, jak si hrajou. Emínka o svoji setřičku stojí, neplatí to však naopak. Emička ji chce ošetřovat, vodit za ruce, Gábina si s ní hraje jen když chce. Ale těší se na sebe, asi pro ten pocit, že tam ta druhá je.
Uvidíme, co s nimi udělá další vývoj.
 

Jídlo, jídlo, jídlo

3. října 2017 v 11:27 | Yvona
Tak jsem manželovi oznámila, že v sobotu odjíždíme na dýňobraní v Šalmanovicích. Chtěla jsem, konečně, s holkama vyrazit na nějakou akci. Manžel šel ještě ve čtvrtek na pivo s kolegama a z hospody mi volal, jak moc se těší na dýňové klobásy, polévku a jiné. Řekla jsem mu, že opravdu nevím, co tam budou mít, abych mu nenaslibovala hory jídlo a ono potom nic. To by nepřežil. V sobotu po obědě jsme vyrazili. Dojeli jsme na místo a manžel už natahoval nos, co že se to tam připravuje dobrého. "Víš, že tu jsme kvůli dlabání dýní, tvoření, viď? Ať si to holky užijou!"
Jojo, jasně, ale až se najím - upozornil manžel. Zaplatili jsme vstupné a najednou nás nechal za sebou. Já dvě holky za ruce, kočárek nevím kde a manžel mi vzal peněženku a začal obcházet stánky. Tady mají polévku!!! Oči mu zářily více než v noci rozsvícená vydlabaná dýně. Přinesl polévku a už po mých pár lžících začal smutně konstatovat, že měl vzít raději dvě polévky, oči jako smutný pes, že mu tu polévku dojíme celou. Vzdala jsem to, nechala mu polévku a on už ciputal pro další chod. Kančí maso s dýňovým dipem. Já s holkama na stohu slámy a manžel v jídelním koutku. Donesl mi kousek kančího, že si mám taky dát. To ovšem zavětřila Gábina v kočárku, oči navrch hlavy, jako kdyby v životě neviděla maso. Zkrátím to - snědla mi to. Dostala první kousek masa a začala srdceryvný pláč, že chce další a další a mě zbyl prázdný talíř a žlutá skvrna na mikině. Paráda! Ještě zbývá vystát frontu na zmrzlinu, to už se přidala i Emína, která bez zmrzliny nefunguje. Já zavětřila kávu. Na celém dýňobraní byla fronta na kávu nejkratší. Začali jsme, konečně, prohlídku slavnosti a obdivování toho, kdo tam co vydlabal, připravil. Manželovi se uvolnilo místo v žaludku, tak šel ještě pro dýňovou klobásu. Hotovo, můžeme jet domů. Jeho úkol ochutnat vše splněn. Dýni jsme nedlabali, holky si to užily i tak.

To nezastavíš...

29. září 2017 v 16:02 | Yvona
Než jsem měla děti, na věk a vůbec čas celkově jsem nekoukala. Oslava narozenin pro mě znamenalo hlavně setkání lidí, pití (v míře), jídlo (bez míry) a dárky (hlavně, že si vzpomenou) Bylo to fajn. Teď už to tak fajn není. Čas letí a já stárnu nějak rychleji, protože děti rostou rychleji, druhé ještě rychleji než to první. Ema chodí do školky a moudrá je za nás za oba, Gábina si silou vydobívá, co chce a že toho taky dosáhne. Za tři týdny ji bude rok. Kde se to ten rok vzal a kam vlastně zmizel?? Sakra, já to propásla.
Kde jsou ty časy, kdy jsme se poznali a začali spolu bydlet? Zestárli jsme. Já teda vypadám pořád mladě, ale manžel? Když jsem mu nedávno řekla, že má asi šedivý vlas, tvářil se, jako kdyby měl příští týden pohřeb. Když mi na minulých narozeninách řekl, že už mi táhne na 40, chtěla jsem po něm mrsknout ten talíř se steakama, co jsem měla zrovna v ruce. Pak mi došlo, že je to jídlo a vysypané jídlo bych si už u manžela nevyžehlila, to je vážná věc. Manžel v únoru slaví 30 let a nechal se slyšet, že se pár dní neukáže. No tak, co na to říct. Hlavně, že se za těch pár dní ukáže a bude celý, živý a zdravý. Já mám příští rok 35 let a vůbec nevím, co bude dělat. Asi půjdu dál životem a možná něco změním. Status vdané matky nejspíš nezměním, ale nějaká změna v životě bude určitě. Někdy se necítím zas tak stará, například když jsem ráno v šatně Emče říkala, že se má přezouvat atd, že ve třídě čekají. Ema procítěně a zamyšleně přezouvala boty, Gábina se mi v rukou kroutila jako had, na druhé straně šatny dvě další matky (neznám, nikdy jsem neviděla). Něco si povídaly a pak směrem ke mně prohodily: ty mladý si to dokážou zařídit. Nevím co, kdo a jak, ale to slovo "mladý" mě potěšilo.
Je taky fakt, že když jdu zařizovat na úřad nebo poštu, mám takový dojem, jakoby ty úřednice se mnou mluvily jako s frackem. To teda fakt nepotěší.
Na druhou stranu jsem o sebe začala pečovat, jakože opravdu vážně. Kosmetika každý měsíc, speciální krémy na vrásky, šampony a barvy na překrytí šedin. Styl oblečení jsem také přizpůsobila času.
Pokud si někam vyjdeme s manželem, je kdekdo překvapený, že máme dvě děti. Jo, holt dokážeme překvapit, nejen jeden druhého.
 


Nemoc

27. září 2017 v 11:54 | Yvona
Holky jsou nemocné. Nemyslím jen dcery, i já jsem nemocná. Kašel a rýma nás zkosila. Mě především, naříkám tu, jsem odporně protivná, protože ne-mů-žu dýchat.
Holky se jednoho dne vzbudily a bylo hotovo. Odhlásila jsem Emínu ze školky na celý týden a už druhý den to proklínám. No nic, matka musí přežít všechno. První den se nic zásadního neděje. Ani s holkama, ani s domácností. Všechny sedíme na gauči, v pyžamu do brzkého odpoledne, kapky všeho druhu na dosah ruky, odsávačka mimo zorné pole dcer. Odsávačka totiž působí jako na teenagery Kruger z Elm Street. Holky nic moc nesní, nemají totiž chuť ani čich, takže piškoty, samotné špagety, chleba s máslem nebo bez (fakt je to jedno), a spousty čaje. Jediné, co je zajímá, jsou pohádky. Moc nepřeháním, když u nás jde Ledové království třikrát a Růženka dvakrát za sebou. A pak si to dáme ještě jednou. Holky žijou, leží na gauči, ani nedutají. Mojí povinností je podávat kapesníky a přebalovat plínky, to je pro dopoledne vše. Po obědě mi holky usnou, tentokrát bez keců, kňourání, odmlouvání, prostě jdou dobrovolně spát. A já jdu s nima. Spí se nám krásně, občas sice někdo zachrápe - nepřímá úměra - čím menší člověk, tím hlasitější a protivnější chrápání. Po dvou hodinách jsou vzhůru, zase nechtějí nic jíst, jen pít a koukat na pohádky. Kapky protí kašli a rýmě zabraly, dýchá se lépe, a s tím stoupá aktivita. Moje moc ne. Sedím rezignovaně u počítače a pracuji a holky nechávám svému osudu. Netušila jsem , kolik využití mají naše hračky. Mohou se po nich válet, skákat přes ně, umývat je. Karetní hra Večerníček není jen o tom, jaké večerníčky jste viděli a která ze dvou odpovědí je ta správná. Gábina přišla na to, že karty klouzají po koberci a ona po nich. Klouzající dítě? Jasně! Už mají hlad. Těstoviny se valejí po koberci, po stole. Ovoce si mám strčit....nemají zájem, přitom je tam tolik vitamínů. Já dále pracuji, po hodině už nemůžu projít ani na toaletu, holky chtějí luxovat. Proti dětské práci nic nemám, takže jim zapínám vysavač. Vyfotím ten megabordel v obýváku, aby manžel viděl, jaký jsem byla chudák a začínáme uklízet a vařit, protože čas příchodu manžela se blíží. Uklizeno, navařeno, další várka pohádek puštěna. Manžel přichází, nají se a odpadá. Totálně - do večera. Aktivita holek začíná moc rychle stoupat. Jdu je koupat, to je vždy vyčerpá. Mám dost velké podezření, že kapky proti kašli nebojují jen proti bacilům, ale proti pasivitě obecně. Holky vykoupané, honí se po bytě, dělají další bordel. Tento večerní bordel odsunu ke straně. Po večerníčku se jde spát. Holky nemůžu uspat, ale po nekonečné půlhodině spí jedna. Druhá zmerčila, že se manžel probudil a jde za ním s prosíkem, aby ji četl pohádku. Jdu taky. Po pohádce s kňouráním a odmlouváním odtáhnu Emínu do postele a konečně, po další půlhodině spí. Všechny spíme. Druhý den, dnes, jsou aktivní až moc. Jdu s nima na procházku, kapky zabraly, já dýchám, holky dýchají, jí vše, co jim přijde pod ruku, dělají bordel. Třetí den je zítra...školka je zavřená a další den taky. Sakra!!

Muž a dieta

21. září 2017 v 9:30 | Yvona
Když se muž rozhodne držet dietu, začnu tušit katastrofu. Atmosféra doma houstne, ale manžel si to nenechá rozmluvit, vlastně se ani nesnažim mu v tom bránit. Začne tím, že vynechá bílé pečivo, smažené jídlo, no prostě zdravý životní styl. Mně řekne, že sladkosti a čokolády nemám kupovat vůbec nebo si je sežrat sama. Jasný signál toho, že čokolády si začnu kupovat po cestě do školky a jím si je na čerstvém vzduchu. Já totiž dietu držet nebudu, už takhle mám 55 kg a držet dietu, to už by mě doma nenašli.
Zeleninu začne jíst několikrát denně, místo nočních vloupání do ledničky nacházím ráno v obýváku kelímky od jogurty a slupky od banánů. Jídlo v ledničce nechybí.
Dva tři dny a manžel má hlad, fakt velký hlad. V práci jí kuskus, dušenou rýži s kousky masa. Ma fakt hlad. Já bych ho měla taky a to jím méně než on.
Začne být nervózní, nevrlý, protivný. Ještě pár dní a manžel to vzdá. Protože hladový a protivný si přijde i sám sobě. A to je co říct.
Takže si po dvou týdnech dá dva talíře řízků s hranolkama. Hází to do sebe, usmívá se, do tváří se mu vrací růžová barva a spokojenost. Je najedený. Je sytý...to je můj chlap. Můj manžel je zpátky.
Říká, že sice nebude mít buchty na břiše, ale lepší je být tlustý a najedený, než hubený a hladobý. V klidu, on opravu není tlustý, je štíhlý, s velkým apetitem. Ale je náš!! My ho milujeme!!
To, že se se mnou vždy sází o to, že vydrží zdravě jíst třeba měsíc a půl, tomu už se jenom směju, ale z hecu si s ním tu ruku podám, ať má radost. Stejně to nevydrží.
Právě teď je po syté snídani, leží na gauči a přemýšlí, co si dá k obědu. Je spokojený a milý.
Pokud můžu radit, nenechejte svého muže držet dietu, je to křest ohněm....nestojí to za to!

Jsou dvě..

6. září 2017 v 11:05 | Yvona
Vždy, když jsem slyšela, že s druhým dítětem to strašně rychle utíká, pousmála jsem se. To určitě..pomyslela jsem si. A ono je to pravda. Před porodem druhé dcery jsem si naivně myslela, jak si to užijeme, jak se budeme radovat z každého úsměvu, posedu, krůčku atd.
Prvních 6 měsíců jsme řešili nemoce a starší dceru. Ema si totiž na přítomnost miminka nezvykla. Pláč, pláč a pláč. Dneska se mi to zdá neuvěřitelné, že jsem tenkrát půl roku nespala a byla nepříčetná kvůli první dceři. Gábina nám na druhou stranu dala bonus ve formě spánku po celou noc a většinu dne. Pak se najednou jednoho dne posadila, hrála si sama, poznávala věci sama, tahala za vlasy a přeprala Emu raz dva. A my jsme to brali tak nějak automaticky.
Ema a Gábina jsou jiné, jako úplně jiné. Ema je velice citlivá, vnímavá a hloubavá. Někdy se do písničky zabere tak, že nevidí, neslyší. Kvůli vzájemné bezpečnosti jsem si zakázala zpívat při cestě do školky. Během písničky totiž nerozezná chodník od silnice. A taky se často cítí provinile. Můžu ji horem dolem vysvětlovat, že i když se na ni zlobíme (neposlouchá, dělá naschvály), tak ji stejně milujeme a moc.
Gábina se narodila na svět s tím, že ji nic nerozhází. Kromě toho, že ji k porodu vyvolali, s čímž ona nepočítala. Už na porodním sále jsme poznali to, čemu se říká - nepříčetně vzteklé dítě. Umí si hrát sama, zcela zaujatá malým míčkem nebo víčkem od sklenice. Totálně šťastné a pohodové dítě. Samozřejmě, že se vzteká a brečí.
Jsem ovšem moc ráda, že mám děti šikovné a svéhlavé. K ničemu je nepřemlouvám. Když řeknou, že ne, tak to respektuji. Ema například jako malé miminko odmítla šálu a rukavice. Nedala si to vymluvit a co se stalo? Nic, nenosí šálu a rukavice a nikdy kvůli tomu nenastydla. Gábina se strašně ráda směje, provokuje a tahá za kalhoty s tím, že je to ta největší legrace na světě.
Mají se obě dvě rády, nikdy si neublížily a drží spolu.
Byly a určitě ještě budou dny, kdy je toho nad hlavu a nejraději bych je vstřelila na Měsíc, i s manželem, ale nedala bych je ani za nic. Jen půjčila.
Největší rozdíl, který pozoruji, je jejich postoj ke spánku. U Emíny to byla ta nutnost, co se musí přežít a pak se jede dál. U Gábiny je to potěšení a paráda, zavrtat se do peřin nebo se přitulit a spát a spát.
Věřím tomu, že se budou v životě doplňovat. Ema si bude všechno brát k srdci a Gábina nad tím mávne rukou a řekne své velké sestře, aby se na to vykašlala.
Ema si nic nenechá a Gábina má dost síly, aby protivníky své sestry zahnala. Ema svou malou sestru povede do školky a ukáže ji školu. Už jsou dvě. Na nás jsou dvě.

Vidláci

1. září 2017 v 9:40 | Yvona
Není to tak dávno, kdy jsem psala, že tepláky na sebe nikdy nevezmu, protože se do města nehodí.
Ha, ha! Před rokem jsme koupili s manželem zahradu a poctivě tam pracujeme. Nedaleko naší zahrady - budoucího domova je supermarket s jídelnou.
Na zahradě sekám trávu, takže mám trávu až za ušima, rýpu se v záhoncích a i když si myju ruce opravu vodou a mýdlem, hlína za nehty zůstává, řežu větve na suchých stromech. Pilkou. Piliny mám za trikem, ve vlasech. A z té práce jsem taky docela zpocená.
A pak si řekneme, že půjdeme nakoupit, že doma nic nemáme. Já samozřejmě nemám žádné oblečení na převlečení, šaty jaksi na zahradu nenosím. A už vůbec ne make-up, lak na vlasy a lodičky. Holky celou tu dobu byly na pískovišti, na dece na trávě, takže vypadají, jak kdybych je vyndala z kontejneru.
Takhle si to nakvačíme do supermarketu. Mně cestou odpadá hlína ze starých tenisek, které nyní slouží jako pracovní. Občas mi spadne na zem pylina z vlasů, holky za sebou nechávají hromádky písku. Manžel také dorazil z práce, kde byl 8 hodin v jednom oblečení a jde se na věc. Projíždíme mezi regály, házíme jídlo do košíku. To, jak vypadám, nevnímám, protože nic nevylepším, ani kdybych se na hlavu postavila.
Někdy také sedneme do jídelny. Pustíme se do jídla. Dost možná vypadáme jako rodinka z paneláku před sociálními dávkami, ale je to jen iluze. My se opravu myjeme, máme hezké a čisté oblečení, jen prostě jdeme ze zahrádky.
Opravdu, nekecám!!

Konec léta

1. září 2017 v 9:28 | Yvona
Ha! A je pryč. Ochází. Léto končí a začíná září, podzim. Hurá! Už jako malá jsem se těšila na 1.9., na školu, na něco nového a hlavně jsem milovala podzim. Chladnější počasí, barevné listí, listí na zemi, příprava přírody na zimu, večery s čajem nebo s kávou u knížky nebo televize. Podzim miluju i teď, jako dospělá. Nosím mikiny, bundy, tenisky a není mi vedro. Barvy jsou všude, kam se podívám. Dcera jde do školky, běhá v holínkách v kalužích a v hromadách listí. Všude voní jablka a za pár týdnů začne vonět skořice a perníkové koření, svařák a káva. Co se týče mě, káva může vonět každý den celý rok, ale při 30-stupnových vedrech to jaksi není ono. Moje dcery budou mít narozeniny, jedna v říjnu a druhá v listopadu. Dvě oslavy na podzim. Krásné.
Čeká mě háčkování čepic. Ne že bych byla Bůh ví jak dobrá v háčkování a pletení, ale zrovna tahle činnost mě baví. Čeká mě procházka v dešti. Samozřejmě s deštníkem, nejsem blázen, ale déšť mi nevadí, naopak. Čeká mě západ slunce o hodinu dříve. Už bylo na čase, světlo do 21.00 nepobírám. Čeká mě zavrtání do teplých peřin a chladná rána.
Nevím, jak vy, ale spaní v létě prostě nejde. Je furt vedro.
Blíží se také krásné svátky Halloween - prostě miluju. Vyřezávání dýní, svíčky a masky jsou nej. Ať si říká kdo chce co chce, Halloween je fajn. A pak advent a alkohol u stánků na náměstí. Ne moc, jedu přece s kočárkem. Obvykle posílám manžela pro pití, aby ty dvě nedospělé děti u stánku nikdo neviděl. Naopak se netěším na trdelník. Takový typický vánoční trdelník je už k dostání vždy a všude a už je ho moc.
Letos budeme péct vánoční cukroví všichni, tedy všechny dámy. Nebude to mít pravidelný tvar nebo estetickou hodnotu, ale radost dvojnásobná.
No prostě, podzim je tady. Mám tu vzkaz do léto. Táhni už a neobjevuj se do června.


konec léta - posledni zachvěv horka
zárří - začíná školka, já se těšila do školy
teplo je studenější

a blíží se Halloween, Vánoce, Mikuláš

Prázdniny

31. srpna 2017 v 11:30 | Yvona
"Ano, o prázdninách bude doma" - téhle věty budu ještě dlouho litovat.
Tohle dlouhé dvouměsíční období bych rozdělila na 2 části. Červenec - čas kňourání, že chce do školky za holkama a klukama a proč je školka zavřená a kde jsou učitelky a jestli se půjdeme do školky alespoň podívat.
Srpen - kňourání, že do školky nechce, že se jí tam nelíbí a že chce zůstat doma s maminkou a tatínkem a Gábinkou furt a furt.
Prázdniny už dávno nejsou prázdninami, co jsme vyšli základní školu. Na střední škole to taky nebyly prázdníny, protože jsme byli na brigádě.
Iluze léta byla prostá. Ema nebude chodit do školky, bude s náma doma, budeme jezdit na výlety, manžel bude mít dovolenou a všechno bude fajn. Vůbec ne. Jestli jsme od září do června měli ranní rituál - obléct, najíst, vyčistit zuby a jít do školky a to vše během půl hodiny, prázdniny to celé zbořily. Naprosto zhroucený systém. Výlety se moc nekonaly, protože já - maminka - nesnáší vedro, léto, žhavé slunce a tím pádem se jí nikam nechtělo, poněvadž tohle léto bylo teplotně nadprůměrné.
Prázdniny jsou o tom, že vše, co platilo ještě 30.6., od 1.7. neplatí. Jít spát po večerníčku? Ale, mami...
Vstávat ráno a snídat a čistit si zuby? Ale mami...
Nepřeháním, když napíšu, že Ema ztratila po několik dní zájem o česaní vlasů. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že ji na hlavě přistane vrabčák. Nic. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že by se ji děti ve školce smály. Nic. Minulý týden jsem ji ty vlasy ostříhala.
Celé dopoledne v pyžamu? Jasný, mami. Večer lítačka až do 21.00? Proč ne, mami. Stejně je světlo dlouho venku, mami. S tím světlem má pravdu. Děti se prostě řídí sluncem. Chodí spát, až když slunce zapadne.
Za pár dní je tu školka. Hurá!! Hurá pro všechny!! Nastane řád, pravidla a bude se čeho chytit. Večeře ve stejný čas, doba večerníčku se díky Bohu za 20 let nezměnila a spát. Žádné výmluvy. Už žádné prázdniny.

Schovej to!

27. srpna 2017 v 18:50 | Yvona
Všichni milujeme čokoládu. Zejména mléčnou. Manžel je schopný sníst na posezení celou tabulku. Já tak půlku tabulky, starší dcera se tváří, že by mohla jíst čokoládu celý den (to jsem zatrhla) a ta mladší dcera se přišourá za čímkoliv, co šustí nebo voní. Čokoládu zatím neochutnala, na to je času dost, ale věřím, že to dá. O čokoládu se dokážu i podělit, i ty moje oblíbené kolonády, které bych nejraději sežrala na toaletě nebo v noci v posteli, abych nemusela dávat oplatku ostatním, rozdělím mezi tři osoby. Včera jsem strčila půlku oplatky i té mladší do ruky. Výsledek? Měla čokoládu všude jen ne v puse a oplatka byla zničená.
Takhle si žijeme, jíme sušenky, čokolády a pak to přijde. "Já už to jíst nebudu. Přibral jsem tolik a tolik. Já to žrát v noci nebudu!"
Fajn, mně čokoláda nic nedělá. Když teda manžel oznámí, že začíná jíst zdravě, koupím hořkou čokoládu, protože tu nejí určitě. Z hořké čokolády nezmizne ani kousíček a já ji mám jen pro sebe.
Taky existují kolonády s tabulkou hořké čokolády, taky způsob, jak si ochránit svůj nezdravý žvanec.
Nedávno mě manžel poprosil, abych nějakou dobu nekupovala čokoládu, protože ji pak sní. Jenže já měla na čokoládu obrovskou chuť. To se nedalo vydržet. Došla jsem do obchodu. Manžel zmerčil čokoládu v mé ruce a říká: schovej to! schovej to přede mnou, nebo to sežeru!
Jenže, to se snadno řekne. Ať to schovám do ledničky za salám nebo do skříňky za neaktuální Brumíky, manžel to najde. Tomu se říká čmuch na dobroty.
Začala jsem usilovně přemýšlet, kam to schovám. Napadl mě prádelní koš. Tam se opravdu manžel nepodívá ani náhodou. Znáte to. Hledá triko a ptá se mě, kde ho má, ale do koše nesáhne. Fajn. Výborná schovávačka pro čokoládu.
Chvíli byl klid. Naobědvali jsme se a nastala chvíle pro zákusek. Manžel svůj slib nedodržel a začal hledat tu čokoládu. "Nedám", trvala jsem na svém. Jenže atmosféra houstla každou sekundou. Manžel začal malinko funět (to bývá naštvaný), začal přešlapovat v kuchyni, kouknul se do ledničky. Nic. "Hele, kde to je?" Kouknul se do skříňky. Nic. Začal červenat a dupat po kuchyni. Já už nevěděla, jestli to je pořád sranda. O pár sekund později vypadal jako rozzuřený býk, který vidí červený hadr a je fakt naštvaný a odhodlaný tu blbou čokoládu najít a celou ji sníst. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Ani jsem nedutala. "Tak ona bude přede mnou schovávat jídlo?!" Na okamžik jsem zaváhala, jestli mu mám připomenout, že mi řekl, abych tu čokoládu schovala. Manžel vypadal opravdu, ale opravdu nasraně. Sakra!
"Je v prádelním koši" pípla jsem. Manžel čokoládu rychle vyhrabal, uvelebil se na gauči před televizí, rozbalil ji a začal jíst. Úleva na něm byla vidět s každým soustem.
"Tohle už mi nikdy nedělej"
Neudělám, přísahám, že neudělám. Lepší tabulka čokolády než nasraný manžel. Jo, a nechal mi půlku.

Kam dál