Muž a dieta

Čtvrtek v 9:30 | Yvona
Když se muž rozhodne držet dietu, začnu tušit katastrofu. Atmosféra doma houstne, ale manžel si to nenechá rozmluvit, vlastně se ani nesnažim mu v tom bránit. Začne tím, že vynechá bílé pečivo, smažené jídlo, no prostě zdravý životní styl. Mně řekne, že sladkosti a čokolády nemám kupovat vůbec nebo si je sežrat sama. Jasný signál toho, že čokolády si začnu kupovat po cestě do školky a jím si je na čerstvém vzduchu. Já totiž dietu držet nebudu, už takhle mám 55 kg a držet dietu, to už by mě doma nenašli.
Zeleninu začne jíst několikrát denně, místo nočních vloupání do ledničky nacházím ráno v obýváku kelímky od jogurty a slupky od banánů. Jídlo v ledničce nechybí.
Dva tři dny a manžel má hlad, fakt velký hlad. V práci jí kuskus, dušenou rýži s kousky masa. Ma fakt hlad. Já bych ho měla taky a to jím méně než on.
Začne být nervózní, nevrlý, protivný. Ještě pár dní a manžel to vzdá. Protože hladový a protivný si přijde i sám sobě. A to je co říct.
Takže si po dvou týdnech dá dva talíře řízků s hranolkama. Hází to do sebe, usmívá se, do tváří se mu vrací růžová barva a spokojenost. Je najedený. Je sytý...to je můj chlap. Můj manžel je zpátky.
Říká, že sice nebude mít buchty na břiše, ale lepší je být tlustý a najedený, než hubený a hladobý. V klidu, on opravu není tlustý, je štíhlý, s velkým apetitem. Ale je náš!! My ho milujeme!!
To, že se se mnou vždy sází o to, že vydrží zdravě jíst třeba měsíc a půl, tomu už se jenom směju, ale z hecu si s ním tu ruku podám, ať má radost. Stejně to nevydrží.
Právě teď je po syté snídani, leží na gauči a přemýšlí, co si dá k obědu. Je spokojený a milý.
Pokud můžu radit, nenechejte svého muže držet dietu, je to křest ohněm....nestojí to za to!
 

Jsou dvě..

6. září 2017 v 11:05 | Yvona
Vždy, když jsem slyšela, že s druhým dítětem to strašně rychle utíká, pousmála jsem se. To určitě..pomyslela jsem si. A ono je to pravda. Před porodem druhé dcery jsem si naivně myslela, jak si to užijeme, jak se budeme radovat z každého úsměvu, posedu, krůčku atd.
Prvních 6 měsíců jsme řešili nemoce a starší dceru. Ema si totiž na přítomnost miminka nezvykla. Pláč, pláč a pláč. Dneska se mi to zdá neuvěřitelné, že jsem tenkrát půl roku nespala a byla nepříčetná kvůli první dceři. Gábina nám na druhou stranu dala bonus ve formě spánku po celou noc a většinu dne. Pak se najednou jednoho dne posadila, hrála si sama, poznávala věci sama, tahala za vlasy a přeprala Emu raz dva. A my jsme to brali tak nějak automaticky.
Ema a Gábina jsou jiné, jako úplně jiné. Ema je velice citlivá, vnímavá a hloubavá. Někdy se do písničky zabere tak, že nevidí, neslyší. Kvůli vzájemné bezpečnosti jsem si zakázala zpívat při cestě do školky. Během písničky totiž nerozezná chodník od silnice. A taky se často cítí provinile. Můžu ji horem dolem vysvětlovat, že i když se na ni zlobíme (neposlouchá, dělá naschvály), tak ji stejně milujeme a moc.
Gábina se narodila na svět s tím, že ji nic nerozhází. Kromě toho, že ji k porodu vyvolali, s čímž ona nepočítala. Už na porodním sále jsme poznali to, čemu se říká - nepříčetně vzteklé dítě. Umí si hrát sama, zcela zaujatá malým míčkem nebo víčkem od sklenice. Totálně šťastné a pohodové dítě. Samozřejmě, že se vzteká a brečí.
Jsem ovšem moc ráda, že mám děti šikovné a svéhlavé. K ničemu je nepřemlouvám. Když řeknou, že ne, tak to respektuji. Ema například jako malé miminko odmítla šálu a rukavice. Nedala si to vymluvit a co se stalo? Nic, nenosí šálu a rukavice a nikdy kvůli tomu nenastydla. Gábina se strašně ráda směje, provokuje a tahá za kalhoty s tím, že je to ta největší legrace na světě.
Mají se obě dvě rády, nikdy si neublížily a drží spolu.
Byly a určitě ještě budou dny, kdy je toho nad hlavu a nejraději bych je vstřelila na Měsíc, i s manželem, ale nedala bych je ani za nic. Jen půjčila.
Největší rozdíl, který pozoruji, je jejich postoj ke spánku. U Emíny to byla ta nutnost, co se musí přežít a pak se jede dál. U Gábiny je to potěšení a paráda, zavrtat se do peřin nebo se přitulit a spát a spát.
Věřím tomu, že se budou v životě doplňovat. Ema si bude všechno brát k srdci a Gábina nad tím mávne rukou a řekne své velké sestře, aby se na to vykašlala.
Ema si nic nenechá a Gábina má dost síly, aby protivníky své sestry zahnala. Ema svou malou sestru povede do školky a ukáže ji školu. Už jsou dvě. Na nás jsou dvě.

Vidláci

1. září 2017 v 9:40 | Yvona
Není to tak dávno, kdy jsem psala, že tepláky na sebe nikdy nevezmu, protože se do města nehodí.
Ha, ha! Před rokem jsme koupili s manželem zahradu a poctivě tam pracujeme. Nedaleko naší zahrady - budoucího domova je supermarket s jídelnou.
Na zahradě sekám trávu, takže mám trávu až za ušima, rýpu se v záhoncích a i když si myju ruce opravu vodou a mýdlem, hlína za nehty zůstává, řežu větve na suchých stromech. Pilkou. Piliny mám za trikem, ve vlasech. A z té práce jsem taky docela zpocená.
A pak si řekneme, že půjdeme nakoupit, že doma nic nemáme. Já samozřejmě nemám žádné oblečení na převlečení, šaty jaksi na zahradu nenosím. A už vůbec ne make-up, lak na vlasy a lodičky. Holky celou tu dobu byly na pískovišti, na dece na trávě, takže vypadají, jak kdybych je vyndala z kontejneru.
Takhle si to nakvačíme do supermarketu. Mně cestou odpadá hlína ze starých tenisek, které nyní slouží jako pracovní. Občas mi spadne na zem pylina z vlasů, holky za sebou nechávají hromádky písku. Manžel také dorazil z práce, kde byl 8 hodin v jednom oblečení a jde se na věc. Projíždíme mezi regály, házíme jídlo do košíku. To, jak vypadám, nevnímám, protože nic nevylepším, ani kdybych se na hlavu postavila.
Někdy také sedneme do jídelny. Pustíme se do jídla. Dost možná vypadáme jako rodinka z paneláku před sociálními dávkami, ale je to jen iluze. My se opravu myjeme, máme hezké a čisté oblečení, jen prostě jdeme ze zahrádky.
Opravdu, nekecám!!
 


Konec léta

1. září 2017 v 9:28 | Yvona
Ha! A je pryč. Ochází. Léto končí a začíná září, podzim. Hurá! Už jako malá jsem se těšila na 1.9., na školu, na něco nového a hlavně jsem milovala podzim. Chladnější počasí, barevné listí, listí na zemi, příprava přírody na zimu, večery s čajem nebo s kávou u knížky nebo televize. Podzim miluju i teď, jako dospělá. Nosím mikiny, bundy, tenisky a není mi vedro. Barvy jsou všude, kam se podívám. Dcera jde do školky, běhá v holínkách v kalužích a v hromadách listí. Všude voní jablka a za pár týdnů začne vonět skořice a perníkové koření, svařák a káva. Co se týče mě, káva může vonět každý den celý rok, ale při 30-stupnových vedrech to jaksi není ono. Moje dcery budou mít narozeniny, jedna v říjnu a druhá v listopadu. Dvě oslavy na podzim. Krásné.
Čeká mě háčkování čepic. Ne že bych byla Bůh ví jak dobrá v háčkování a pletení, ale zrovna tahle činnost mě baví. Čeká mě procházka v dešti. Samozřejmě s deštníkem, nejsem blázen, ale déšť mi nevadí, naopak. Čeká mě západ slunce o hodinu dříve. Už bylo na čase, světlo do 21.00 nepobírám. Čeká mě zavrtání do teplých peřin a chladná rána.
Nevím, jak vy, ale spaní v létě prostě nejde. Je furt vedro.
Blíží se také krásné svátky Halloween - prostě miluju. Vyřezávání dýní, svíčky a masky jsou nej. Ať si říká kdo chce co chce, Halloween je fajn. A pak advent a alkohol u stánků na náměstí. Ne moc, jedu přece s kočárkem. Obvykle posílám manžela pro pití, aby ty dvě nedospělé děti u stánku nikdo neviděl. Naopak se netěším na trdelník. Takový typický vánoční trdelník je už k dostání vždy a všude a už je ho moc.
Letos budeme péct vánoční cukroví všichni, tedy všechny dámy. Nebude to mít pravidelný tvar nebo estetickou hodnotu, ale radost dvojnásobná.
No prostě, podzim je tady. Mám tu vzkaz do léto. Táhni už a neobjevuj se do června.


konec léta - posledni zachvěv horka
zárří - začíná školka, já se těšila do školy
teplo je studenější

a blíží se Halloween, Vánoce, Mikuláš

Prázdniny

31. srpna 2017 v 11:30 | Yvona
"Ano, o prázdninách bude doma" - téhle věty budu ještě dlouho litovat.
Tohle dlouhé dvouměsíční období bych rozdělila na 2 části. Červenec - čas kňourání, že chce do školky za holkama a klukama a proč je školka zavřená a kde jsou učitelky a jestli se půjdeme do školky alespoň podívat.
Srpen - kňourání, že do školky nechce, že se jí tam nelíbí a že chce zůstat doma s maminkou a tatínkem a Gábinkou furt a furt.
Prázdniny už dávno nejsou prázdninami, co jsme vyšli základní školu. Na střední škole to taky nebyly prázdníny, protože jsme byli na brigádě.
Iluze léta byla prostá. Ema nebude chodit do školky, bude s náma doma, budeme jezdit na výlety, manžel bude mít dovolenou a všechno bude fajn. Vůbec ne. Jestli jsme od září do června měli ranní rituál - obléct, najíst, vyčistit zuby a jít do školky a to vše během půl hodiny, prázdniny to celé zbořily. Naprosto zhroucený systém. Výlety se moc nekonaly, protože já - maminka - nesnáší vedro, léto, žhavé slunce a tím pádem se jí nikam nechtělo, poněvadž tohle léto bylo teplotně nadprůměrné.
Prázdniny jsou o tom, že vše, co platilo ještě 30.6., od 1.7. neplatí. Jít spát po večerníčku? Ale, mami...
Vstávat ráno a snídat a čistit si zuby? Ale mami...
Nepřeháním, když napíšu, že Ema ztratila po několik dní zájem o česaní vlasů. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že ji na hlavě přistane vrabčák. Nic. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že by se ji děti ve školce smály. Nic. Minulý týden jsem ji ty vlasy ostříhala.
Celé dopoledne v pyžamu? Jasný, mami. Večer lítačka až do 21.00? Proč ne, mami. Stejně je světlo dlouho venku, mami. S tím světlem má pravdu. Děti se prostě řídí sluncem. Chodí spát, až když slunce zapadne.
Za pár dní je tu školka. Hurá!! Hurá pro všechny!! Nastane řád, pravidla a bude se čeho chytit. Večeře ve stejný čas, doba večerníčku se díky Bohu za 20 let nezměnila a spát. Žádné výmluvy. Už žádné prázdniny.

Schovej to!

27. srpna 2017 v 18:50 | Yvona
Všichni milujeme čokoládu. Zejména mléčnou. Manžel je schopný sníst na posezení celou tabulku. Já tak půlku tabulky, starší dcera se tváří, že by mohla jíst čokoládu celý den (to jsem zatrhla) a ta mladší dcera se přišourá za čímkoliv, co šustí nebo voní. Čokoládu zatím neochutnala, na to je času dost, ale věřím, že to dá. O čokoládu se dokážu i podělit, i ty moje oblíbené kolonády, které bych nejraději sežrala na toaletě nebo v noci v posteli, abych nemusela dávat oplatku ostatním, rozdělím mezi tři osoby. Včera jsem strčila půlku oplatky i té mladší do ruky. Výsledek? Měla čokoládu všude jen ne v puse a oplatka byla zničená.
Takhle si žijeme, jíme sušenky, čokolády a pak to přijde. "Já už to jíst nebudu. Přibral jsem tolik a tolik. Já to žrát v noci nebudu!"
Fajn, mně čokoláda nic nedělá. Když teda manžel oznámí, že začíná jíst zdravě, koupím hořkou čokoládu, protože tu nejí určitě. Z hořké čokolády nezmizne ani kousíček a já ji mám jen pro sebe.
Taky existují kolonády s tabulkou hořké čokolády, taky způsob, jak si ochránit svůj nezdravý žvanec.
Nedávno mě manžel poprosil, abych nějakou dobu nekupovala čokoládu, protože ji pak sní. Jenže já měla na čokoládu obrovskou chuť. To se nedalo vydržet. Došla jsem do obchodu. Manžel zmerčil čokoládu v mé ruce a říká: schovej to! schovej to přede mnou, nebo to sežeru!
Jenže, to se snadno řekne. Ať to schovám do ledničky za salám nebo do skříňky za neaktuální Brumíky, manžel to najde. Tomu se říká čmuch na dobroty.
Začala jsem usilovně přemýšlet, kam to schovám. Napadl mě prádelní koš. Tam se opravdu manžel nepodívá ani náhodou. Znáte to. Hledá triko a ptá se mě, kde ho má, ale do koše nesáhne. Fajn. Výborná schovávačka pro čokoládu.
Chvíli byl klid. Naobědvali jsme se a nastala chvíle pro zákusek. Manžel svůj slib nedodržel a začal hledat tu čokoládu. "Nedám", trvala jsem na svém. Jenže atmosféra houstla každou sekundou. Manžel začal malinko funět (to bývá naštvaný), začal přešlapovat v kuchyni, kouknul se do ledničky. Nic. "Hele, kde to je?" Kouknul se do skříňky. Nic. Začal červenat a dupat po kuchyni. Já už nevěděla, jestli to je pořád sranda. O pár sekund později vypadal jako rozzuřený býk, který vidí červený hadr a je fakt naštvaný a odhodlaný tu blbou čokoládu najít a celou ji sníst. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Ani jsem nedutala. "Tak ona bude přede mnou schovávat jídlo?!" Na okamžik jsem zaváhala, jestli mu mám připomenout, že mi řekl, abych tu čokoládu schovala. Manžel vypadal opravdu, ale opravdu nasraně. Sakra!
"Je v prádelním koši" pípla jsem. Manžel čokoládu rychle vyhrabal, uvelebil se na gauči před televizí, rozbalil ji a začal jíst. Úleva na něm byla vidět s každým soustem.
"Tohle už mi nikdy nedělej"
Neudělám, přísahám, že neudělám. Lepší tabulka čokolády než nasraný manžel. Jo, a nechal mi půlku.

Sekačka

27. srpna 2017 v 15:23 | Yvona
Je to zhruba rok, co jsme se s manželem rozhodli koupit zahradu. Tak nějak jsme před narozením druhé dcery řešili bydlení, já chtěla koupit byt a manžel prohlásil, že do bytu nejde ani za nic. Pak nám do oka padla zahrada. Viděli jsme pár fotek na internetu. Mně ta zahrada nešla z hlavy, zdálo se mi o ní, tím pádem jsem manžela přemlouvala, ať se na ní jdeme podívat, že ji musim vidět na vlastní oči. Nechtělo se mu jít na druhou stranu města, ale když jsem ho nalákala na jídlo do Terna, které je přes ulici, šel. Byla jsem natěšená, nemohla jsem se dočkat a pak to přišlo. Obličej jsem měla přilepený na plotě a viděla jsem to jasně. Musíme tu zahradu koupit. Ona to vlastně není zahrada, je to zasíťovaný pozemek určený ke stavbě rodinného domu. Zamilovala jsem si to naše budoucí místo a volala jsem. Vytočila jsem číslo realitního makléře, že pozemek bereme. Rozhodnutí během pár sekund. Za pár měsíců byla naše. Naše!
Museli jsme z té džungle udělat hezké místo na relax. Ořezat stromy, hrabat listí, uklidit boudu č.1 a boudu č.2, atd. Pro někoho práce na pár týdnů, pro nás na půl roku a déle. Dalo by se říct, že už jsme u konce, ale ne, práce je tam pořád dost. A tahle práce přínáší radost.
Se zahradou přichází skutečnost přítomnosti trávy. Všude. Tam, kde nebyla, tam jsem ji zasela. Teď už je úplně všude. 400m2 trávy a jedna jediná elektrická sekačka. Tak jsme se se sekačkou seznámili. Manžela to nebaví, sekání trávy není nic pro něho. Nevidí v tom žádný výsledek, když ta tráva za pár dní vyroste znovu. On má svoji boudu s nářadím.
Sekačky jsem se ujala já. Mě sekání trávy baví. Mě to nevadí. Sice občas bojuju s kabelem, držím ho v jedné ruce, potom přendám do druhé, pak ho táhnu přes celou zahradu. Tato sekačka, která toho očividně zažila hodně, nezažila absolutní amatérskou řidičku. Ještě k tomu ženu, která používá levou ruku. No, jsem ráda, že mě nikdo nenatáčel na kameru nebo mobil. Nebo jo? Musím manželovi prolustrovat soubory v telefonu. Pořad "Neváhej a toč" bych převálcovala. Vtipná štěňata jsou proti mně šálek studeného čaje.
Tato sekačka totiž není zvyklá na vysokou a hustou trávu. Sekačku nastartovat, čekat, až začne sekat. Když nezačne, popojet s ní dozadu a dopředu, malinko nadzvednout a už jede a už seká. Ani ne za 5 metrů je plný sběrný koš. Vynést sběrný koš. A dalších 10 metrů. Kosa by to zvládla lépe než tahle sekačka. Ale s kosou to neumím, takže to musíme zvládnout jen my dvě.
Včera jsem s ní měla takový rozhovor. "No tak, vydrž holka, to zvládneš, ještě půlka zahrady. Tak ty nebudeš sekat? Tak víš co, koupíme si novou sekačku a tebe odvezu na skládku, kráme jeden". Na té zahradě jsem byla sama. Nikdo to neslyšel. Sousedy jsem nezahlédla. Asi věděli, proč nevylézat ze svého obydlí. Jakmile přijedu a začnu z boudy tahat sekačku, pergoly kolem nás se začnou vylidňovat.

Já na to vaření nemám buňky

25. srpna 2017 v 15:04 | Yvona
Úplně to vidím. Manžel bude v důchodu učit na učňáku. Bude těm mladým lidem vysvětlovat, co a jak. Předpokladem ovšem je, aby se na školu hlásili ti, koho vaření a pečení baví.
Já na to vaření a pečení nikdy nebyla, šlo to kolem mě. Vařím, protože musím, ne proto, že mě to baví.
Manžel si přesto vzal do hlavy, že mě to naučí, že mi vysvětlí, co a jak a jak se dělá kynuté těsto a kolik čeho nasypat, aby to bylo v pořádku. To narazil.
Dneska se mi už poněkolikáté snažil říct, že vývar se nemá vařit, má se jen....a já už vedla svoji: hele, já na to nemám buňky jasný..mě zajímají jiné věci atd. Proto jsem si asi vzala kuchaře, abych nemusela vařit a zajímat se o způsoby přípravy toho a toho. Mně stačí, že je to výborné, vynikající.
Jsme spolu už 4,5 roku a manžel se mi stále snaží vnuknout myšlenku, že vaření je přece prima a super koníček. Bez úspěchu.
Přiznám se, občas něco vytvořím a je to chválihodný pokrm, ale pak uklidím kuchyň a prohlásím, že sem se už týden nevrátím. Zavařovat okurky, dělat domácí přesnídávky, trávit v kuchyni celý den? Určitě.
Zcela vyjímečně si vezmu k srdci nějakou tu radu. Třeba, že kvasnice potřebují mléko, cukr a intimčo. Musí být ve tmě, aby mohly pracovat.
Když už se vyskytuju v kuchyni, vařím sama. Přečtu si recept a pak si ho nenápadně upravím. Ingredience na máslové těsto nebo těsto na štrúdl už zvládám zpaměti, neptejte se mě, kolik a čeho. Prostě to vyjde, je to výborné a všichni chválí a mlaskají. To mi stačí. Podle mě to manžel moc řeší. Kouká mi pod ruce a má otázky typu: a přečetla sis ten recept pořádně? A fakt tam potří tohle? Zbytečné otázky.
Nedávno jsem se přebírala věcmi, které mám schované od puberty. Věřte nebo ne, mám svou knihu receptů. Nechápu, asi nějaká chvilková slabost. Nebo to na obrázku vypadalo dobře, tak jsem to vystřihla a nalepila.
Co je nejhorší na tom vaření? Vymyslet to. Co vařit? Kdy jsme to naposledy měli k obědu? Chutná to všem?
Osobně obdivuju všechny ženy, které vaří každý den, vymýšlejí a kombinují.

Neurčité otázky

25. srpna 2017 v 14:48 | Yvona
Ještě, než jsme se s manželem vzali, dostávali jsme celkem pravidelně od kněze přednášky na téma komunikace. Jedna hodina povídání nebo spíše monologu se dala jakštakš vydržet. Kývali jsme tenkrát hlavami jako o závod. Jasný, známe, není problém, to snad ví každý.
Po čtyřech letech manželství můžu říct asi toto: to snad není pravda! Komunikujeme od rána do večera a stejně potřebujeme vychytat nějaké ty mušky.
Všimla jsem si například, že nepojmenováváme osoby, konkrétně. Není to pravidlem, ale občas, tu a tam, řekneme to magické "někdo" a přitom oba dva víme, že myslíme toho druhého.
"Někdo zase nevynesl koš" - manžel. Protože vím naprosto přesně, že jsem mu o tom koši říkala předevčírem, včera a dokonce dneska ráno.
"Někdo dal ten vývar na šestku" - já. Kdo jiný z nás dospělých, neumí připravit vývar? Samozřejmě, že já.
"Kdo zase nezhasnul v koupelně?" - Ema. Ta šla poslední. Všichni to víme, jen nějak neřekneme to jméno.
Někdo, kdosi, kdo, kdoasi s námi žijí v jedné domácnosti. Kdo v noci snědl všechny lipánky? - manžel. To on bývá v noci vzhůru, to on je ten noční pojídač. Všichni to víme, ale stejně se zeptáme "kdo".
A teď pozor. Já jsem v obýváku a přebaluju dceru. Manžel na mě z kuchyně volá: "co to je?" A právě v tu chvíli od mě manžel čeká, že se ze mě stane Sybilla. Volá na mě a čeká na odpověď. Já na něj volám zpátky: "zlato, musíš být konkrétní, já nevím, na co koukáš. Je to hranatý nebo kulatý, poživatelný nebo zkažený?" Nic. Asi si poradil sám.
Máme jedno místo, kam odkládáme dokumenty, účtenky, recepty atd., abychom to měli všechno po ruce.
Podobná situace. Dělám něco úplně jiného na opačném konci pokoje, manžel se přehrabuje těma papírama a ptá se mě, ještě zády ke mně: "čí to je"? Tak já fakt nevím, zastřelte mě.
Odpovídám: "nevím, řekni mi, co je na tom napsáno a já ti řeknu". Manžel: "nevím". Já: "ty neumíš číst, nebo co" a provolávám Ježíše, aby mi přišel na pomoc. Ježíš nepřichází, já těžce oddychuju, protože manžel čeká a čeká a ono to vůbec nemůže počkat, až dodělám jednu věc a dostanu se k němu na tu druhou stranu pokoje. Ne, musí to být teď a hned. A to jsem si myslela, že expertem na "TEĎ A HNED" jsem tu já. Nic nepočká, nic nesnese odkladu.
Co, čí, jaký, který? Samé neurčité otázky, na které je odpověď dlouhá a někdy se i složitě hledá.
Jj, ta komunikace. Ten kněz měl tenkrát v něčem pravdu. Alespoň v tom, že se máme dívat jeden druhému do očí, když s ním mluvíme.

Dýchej!

23. srpna 2017 v 21:06 | Yvona
Manžel říká, že už ten název článek nevěstí nic dobrého. Ale vůbec. Zbytečně plaší. Není všechno jen o něm, ne?
Já chci psát o tom, jak je důležité dýchání.
Když už je toho na mě moc a tím myslím domácnost, děti, jdu ven. Musím rozdýchat to řvaní, pláč, praní se o hračky, plné plínky, příkrmy a škemrání o pohádky.
Některá maminka si pouští televizi a kouká na tu obrazovku, neví, na co kouká a po hodině zjistí, že jdou pořád dokola reklamy nebo oblíbená pohádka jejích dětí.
Některá maminka vyráží do vinárny. Nebo do baru. Nemyslím tím každý týden, stačí jednou za měsíc, ale zůstat do zavíračky je povinnost.
Některá maminka vyrazí s ostatními maminkami ven. Po hodině zjistí, že jí její děti neopustily ani na okamžík. Pořád o nich mluví a pořád na ně myslí.
Některá maminka vyrazí na nákupy. Pro sebe nic, pro děti od bot až po čepici. Manžel se nestačí divit, platil to on.
Některá maminka strčí děti manželovi a odporoučí se do posilovny. Po hodině zjistí, že ji to vlastně ani nebaví. Jsou tam mladší, hezčí asi slečny s vysportovanou postavou.
Nekteré maminka jde ven. Prostě a jednodušše ven. Chodí, kouká, nemyslí na nic. Užívá si ticha a klidu. Po hodině zjišťuje, že je to úžasný relax, že se ji trochu stýská, ale to není důvod se hned vracet domů. Jde ještě další hodinu, zastaví se na kávu a pak teprve přichází domů.
Hlásím se k té poslední skupince. Pokud potkáte bloumající osobu s ipodem v uších, s poloúsměvem a zasněným pohledem, jsem to já. Nemyslím na manžela, na děti, na nic. A vydá to za týden dovolené někde v lázních, to už by se mi vážně stýskalo.

Kam dál